Proč? To je otázka, kterou si kladou lidé v těžkých okamžicích. Nemoc, smrt, utrpení, zlo. Proč se to děje? Tyto existenciální otázky trápí lidi po staletí. Trápí i nás. Začalo to před dvěma lety pandemií a dnes to pokračuje válkou na Ukrajině.
Současná geopolitická situace je ještě náročnější než pandemie v tom, že nám chybí jakýkoli interpretační rámec, který by uměl vysvětlit utrpení nevinných. V pandemii pro zastánce vědeckých postupů platilo vysvětlení, že těžkému průběhu nemoci lze předejít očkováním. Toto pravidlo neplatilo stoprocentně, ale do velké míry ano. Jak můžeme vysvětlit utrpení bezbranných Ukrajinců, kteří umírají nebo utíkají před válkou? Bezbranní, plačící, traumatizovaní, bojující o život vlastní a životy svých blízkých.
Křesťané v takových situacích slyší otázku: „Pokud existuje Bůh, jak může něco takového dopustit?“ Častokrát se v těchto debatách setkávám s odpověďmi v podobném duchu: „Pán Bůh má věci pod kontrolou“, „On ví, proč se to děje, my ne“ nebo „Pán Bůh má svůj čas a svůj plán“ … Přiznám se, že tyto odpovědi mi nedávají velký smysl. Přijdou mi nepoctivé, protože zavírají oči před problémem, kdy na sebe naráží teologické tvrzení, že Bůh je dobrý, s krutou realitou života.
Hodný, nebo zlý polda?
Mnoho teologů se snažilo poctivě odpovědět na tyto otázky a následující řádky budou interpretací hlavních myšlenek knihy Open and Relational Theology (Otevřená a vztahová teologie) od amerického teologa a filozofa Thomase Jay Oorda. Knihu začíná příběhem jednoho svého studenta jménem Chad, jehož žena zemřela na koronavirus. V reakci na výše zmíněný průzkum si klade otázku, jaký smysl dává pro Chada odpověď, že Bůh ho chce smrtí jeho ženy něco naučit. Je Bůh opravdu tak tvrdý?
Oord argumentuje, že pokud teologie jako učení o Bohu a o víře neumí dát lepší a srozumitelnější odpovědi na tyto těžké otázky, nemá pro člověka velký význam. V praxi to znamená, že pokud kazatelé a kněží jako představitelé církve nebudou dávat lidem uvěřitelné odpovědi, z Boha se stane jen taková pepřenka – někdy ji použiješ, ale jídlo bude chutnat i bez toho. Vždyť proč věřit v Boha, když víra nedává smysl? Naše odpovědi na otázky po smyslu utrpení jsou spíše lakmusovým papírkem toho, jakou máme představu Boha.
Podle Oorda je třeba odmítnout představu Boha jako soudce a policisty, která je u křesťanů velmi populární. Této představě odpovídá i vysvětlení, že pandemie je Božím trestem za lidskou neposlušnost a hříšný způsob života. Dle této logiky Boží láska spočívá pouze v tom, že poslal svého Syna jako řešení našeho pádu. Tento přístup zdůrazňuje, že Bůh je svatý a má věci pod kontrolou. Je to chladný, přísný, trestající, autoritářský Bůh. A nejen, že zná budoucnost, ale dokonce ji sám naplánoval, předurčil a nelze ji nijak změnit. V této představě je člověk v podstatě nesvobodný, protože jeho osud už je předem předurčený. Po smrti čeká na jedny věčná odměna – nebe, na druhé věčný trest – peklo.
Tato představa však neodpovídá evangelijnímu příběhu a podstatě Boží lásky. Oord představuje otevřenou a vztahovou teologii, která vychází z toho, že Bůh stvořil člověka jako svobodnou bytost. Tato lidská svoboda je vyjádřením Boží lásky, protože milovat znamená vždy mít otevřený vztah bez manipulace a kontroly. Bůh jako stvořitel je se vším stvořením v otevřeném vztahu, ve kterém dochází ke vzájemnému ovlivňování. To, že je Bůh ovlivňován člověkem, můžeme vidět v samotném Písmu. Tam čteme o Bohu jako o někom, kdo se slitovává nebo mění názor podle toho, co člověk dělá a jak s ním interaguje. V Bibli se píše, že se Bůh raduje, truchlí nebo je zklamaný, což jsou emoce, které vyžadují změnu ve vztahu k tomu, co se událo. Takový Bůh odpovídá spíše obrazu milující a pečlivé matky než vládnoucího autokrata.
Důsledky svobodné vůle
Jak tedy může milující Bůh dopustit zlo a utrpení nevinných? Především tak, že nás Bůh neovládá. Láska je ve vztahu podmíněna svobodou, nikoli kontrolou. Bůh nám dává svobodu být svobodnými a morálně zodpovědnými bytostmi. My si někdy vybereme zlo v podobě ovládání druhých nebo odstraňování překážek, které nám brání ve větší moci. Naše touha po moci vede k utrpení druhých, které můžeme zažívat v rodinných dramatech, sousedských, pracovních vztazích nebo i politických konfliktech.
Bůh podle otevřené a vztahové teologie neubližuje člověku ani ho nezneužívá pro své cíle. Tím, že miluje, se zbavuje moci po ovládání lidí a událostí. Bůh tedy nezpůsobuje zlo, zlo existuje jako výsledek svobodné vůle člověka. Přírodní katastrofa se děje ne jako Boží trest, ale jako výsledek procesů stvořených živlů a jevů. Milující Bůh nemůže být obviněn z dopuštění zla. Domnívám se však, že podobně i učedníci byli zklamáni z toho, že se Ježíš nevzepřel zlu v podobě římské nadvlády. Bůh si v podobě Ježíše vybral jinou cestu. Nechal se zabít, nesestoupil z kříže. Bůh ví, co je utrpení. Sám ho zakusil. Zřekl se ovládání dějů ve svůj prospěch.
Jedno z hlavních biblických témat je kromě Boží lásky i naděje a touha po spravedlnosti. Křesťané věří v naději vzkříšení, v konečné vítězství spravedlnosti, pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Bůh potřebuje člověka a člověk Boha, aby společně mohli porazit zlo. Vidíme to i v těchto dnech. Je paradoxem, že po pandemii, kdy se všichni uzavřeli do svých bublin a izolace se v době válečného konfliktu lidé otevírají pomoci a solidaritě. Jako křesťan věřím v konečné vítězství dobra a lásky a zároveň vidím i dílčí vítězství právě v lidské solidaritě s utrpením slabých a bezbranných.
Zdá se mi, že otevřená a vztahová teologie nabízí perspektivu, která vychází z jádra evangelia. Bůh se stal zranitelným a bezmocným. Stal se jedním z nás. Jeho láska a bezmoc ho dovedla až na kříž. To, co se stalo poté, je našemu rozumu nepochopitelné. Tato teologická perspektiva si ani neklade nárok na absolutní pochopení Boha, svou otevřenost vyjadřuje také tím, že hovoří o limitech našeho poznání.
