Tam, kde chybí zralý mužský vzor, nastupují karikatury síly – od agresivních fanoušků až po muže, kteří se měří jen tím, kolik vypijí piv nebo kolik lidí dokážou zastrašit. Pokud se ideálem mužství stává nezralost, potom celá společnost ztrácí rovnováhu. A právě na tuto ztrátu – ztrátu otců, hranic a vnitřního vedení – upozorňoval Robert Bly, americký básník a překladatel poezie, už před čtyřiceti lety.
Robert Bly pojednával o fenoménu, který nazýval „mužskou měkkostí“ v knize Železný Jan (Iron John: A book about man, v češtině vydal Portál r. 1996), kterou sám označoval za návrat ke kořenům mužské duše. Mluvil o generaci nejistých a ušlápnutých mužů středního věku, jejichž sebevědomí se rozpadlo a kteří se stali více citově zranitelnějšími vůči ženám než kdykoli dřív. Důsledky viděl Bly všude kolem sebe: v kultuře, která oslavuje věčné chlapectví, v partách, které odmítají pravidla, i v mužích, kteří se bojí převzít odpovědnost.
Bly také používal kromě známého výrazu „společnost bez otců“ i pojem „společnost sourozenců“. Tím chtěl naznačit, že vzorem pro dospívající chlapce se stali jejich vrstevníci – nikoli otcové nebo starší rádci. Otcovská autorita zmizela a s ní i hranice, které pomáhaly mladým mužům dospět. Kniha se stala symbolem nového hnutí, které se pokoušelo znovuobjevit zdravé mužství – ne jako nadvládu, ale jako schopnost nést odpovědnost a být ochráncem života.
Muži bez otců: prázdnota, kterou nelze zaplnit silou
Na myšlenky Blya často navazuje ve svých knihách o mužské spiritualitě kněz a spisovatel Richard Rohr (např. Stát se moudrým mužem, Pád vzhůru). Na muže vyrůstající bez mužského vzoru ukazuje na příkladu z vězení. V knize vypráví příběh, který mu sdílela jedna vězeňská kaplanka – na Den matek jí vězni neustále žádali o pohlednice s přáním k tomuto svátku. Nosila vězňům krabice plné přání, která chtěli poslat domů mámě, ale vypadalo to, že jich nikdy nebude dost. A tak když se blížil Den otců, rozhodla se, že se na nápor připraví a koupila celou bednu přání. Ta bedna je dodnes plná v její kanceláři. Ani jeden vězeň ji totiž nepožádal o přání ke Dni otců.
Rohr tuto zkušenost interpretuje následujícím způsobem: tito muži nebyli sirotci, ale nikdy nepocítili přítomnost otce v pozitivním smyslu. Nikdy na sebe nepohlíželi jako na syny otců, kteří je obdivují, nikdy nepocítili hloubku a jistotu své identity, nikdy neprožili to prvotní nadšení, jež je výsledkem vyrůstání v bezprostřední blízkosti staršího muže, šířícího kolem sebe pocit jistoty. A tak strávili svůj život tím, že se všelijakými destruktivními způsoby snažili stát muži. Ale stali se z nich muži nejistí, kteří si museli dokazovat svoji mužnost, protože od nikoho uznání své mužnosti neslyšeli.
Navenek proto všichni působili tak, že pohrdali zákonem, stavěli se do opozice a páchali násilí. Nikdy ale nenašli onu vnitřní sílu, jež by jim dala pocit osobní rovnováhy, a neustále se snažili dokázat, kým jsou.
Obnova otcovství: vést, chránit, žehnat
Nějakou dobu jsem učil na střední škole předmět Základy společenských věd. Chtěl jsem po studentech, aby vypracovali eseje na různá témata, která se týkala smyslu života, náboženství, vztahů a tak dále. Řada studentů ve svých esejích uvedla, že o tomto tématu hovořila s matkou, ani jeden ale neuvedl otce… Přiznám se, že mě to zarazilo.
Nechci tvrdit, že nikdo neměl otcovský vzor, zároveň ale za mnoha mužskými nejistotami stojí prázdné místo otce – a nemusí jít jen o fyzickou nepřítomnost. Někdy chyběl otec vnitřně: mohl být nepřítomný, unavený nebo uzavřený. Otec bývá prvním zrcadlem, v němž chlapec hledá sám sebe, a když tam to zrcadlo není, hledá se později jinde v úspěchu, výkonu nebo v rebelii.
Když se dnes hovoří o krizi mužství, tak se nejedná jen o módní pojem. Nejde o to, že by muži byli horší než dřív, ale o to, že ztratili svůj kompas. Současná doba zpochybňuje některé tradiční mužské role, které byly chránit, vést a být otcem. Zkusme ale tyto role definovat do současné doby.
Chránit nemusí znamenat jen fyzicky bránit rodinu či majetek – jedná se spíše o ochranu emocionální, duchovní i morální. Jedná se ochotu být průvodcem ve víře, předávat duchovní a životní principy. Vedení znamená inspiraci skrze svůj život a hodnoty, ne skrze autoritářství. Jedná se o převzetí zodpovědnosti za svoje rozhodnutí, za hledání vize pro sebe, rodinu a komunitu, jejíž jsem součástí, o vytváření prostoru pro další okolo mě. Vedení neznamená vládu a moc, ale službu druhým.
A v neposlední řadě je důležité i žehnání – schopnost rozpoznat ve druhých to, co je dobré, a sdělit jim to, a to nejen za dobrý výkon. Mnoho mužů (a otců) to neumí, protože si jsou vnitřně nejistí a protože jsou příliš pohlceni sami sebou. Výsledkem je, že mlčí nebo kritizují.
Přemýšlejme, co předáváme našemu okolí – rodině či komunitě, jejíž jsme součástí. Přemýšlejme, zda svůj život nevedeme jen povrchně. Přemýšlejme, kdo nám v životě žehnal a jak jsme se vyrovnali se zraněními, která jsme zažili někdy právě i od svých otců. Nejde o to v sobě živit pocit křivdy, ale pojmenovat, následně se s tím vyrovnat a volit jiné vzorce chování. Budou z toho profitovat všichni – jak my osobě, tak i naše okolí.
