Postarat se o své rodiče ve stáří. Dochovat je. Dobře se rozloučit. To všechno jsou jsou v životě člověka zásadní okamžiky. Většina lidí se také shodne, že je to tak správně a že máme-li tu možnost, je dobré starost o své rodiče zastat. Co když už ale péče trvá velmi dlouho? Co když přichází vyčerpání? A možná i pocity, které se jen těžko vyslovují?
Lucie Endlicherová, šéfredaktorka Rádia 7, pečuje o svého otce už pět let. Žádní jiní příbuzní se na péči nijak významně nepodílejí. Starost o otce je tak výhradně na ní a na pečovatelské službě, která jí vypomáhá. Rozhovor o těžkostech intenzivní a dlouhodobé péče o blízkého člověka, o závažných rozhodnutích, na které je člověk sám, a o tom, kde je hranice toho, aby se dobře postaral, ale zároveň pro tuto péči nepřestal žít svůj vlastní život poslouchejte v dalším díle podcastu Bez filtru.
„To nejnáročnější v péči o tatínka je pro mě ta psychická zátěž. Já nemám problém s ničím tělesným, vyměnit plínky nebo cokoli jiného. Ale jednak je to ta nejistota, že nevím, co se tam děje, když je zrovna sám, a pak taky to, že v nečem jsem na to opravdu sama. Že není doma nikdo, s kým bych to mohla sdílet, kdo by se mnou plakal, kdo by se se mnou vztekal, kdo by mi řekl: hoď to za hlavu,“ popisuje Lucie náročnou situaci, ve které žije už pět let.
O každodenní péči se dělí s pečovatelskou službou, víkendy a všechny nenadálé situace jsou však pouze na ni. Sama je také na zásadní rozhodnutí, která jsou s péčí o otce spojeny. Ačkoli přiznává, že její vztah s otcem nebyl nikdy ideální, starost o něj bere jako samozřejmost: „Je to náročné, mnohokrát jsem měla chuť utéct a zabouchnout za sebou dveře, ale nejde to, neuměla bych se sama sobě podívat do očí.“
„Člověk žije s vědomím, že ten o nějž pečuje, ho potřebuje. A nastavit si v tom hranice je velmi náročné. Stojí to hodně energie a hlavně se reálně stavím proti potřebám toho člověka. Říkám mu vlastně: tvoje potřeby nemůžou být bezbřehé, tady mají hranici, dál už to prostě nejde,“ otevírá Lucie velmi křehké téma, se kterým se pečující osoby setkávají velmi často. V rozhovoru vypráví o tom, jak se jí tyto hranice daří dodržovat, a v jakém momentě cítila potřebu je nastavit, aby úplně nevyhořela. Jak se postavila nelehkém rozhodnutí umístit otce do domova důchodců? Jak se jejich vzájemný vztah postupem času mění? A co Lucii tato životní zkušenost naučila?
Své vyprávění uzavírá Lucie slovy, která míří ke všem, kdo podobnou situaci právě zažívají: „Chtěla jsem o tom celém mluvit, protože mám pocit, že pečující člověk není vidět. Když za mnou někdo přijde, tak se mě nejčastěji zeptá, jak se má tatínek. Být pečující znamená být ten třetí, ten vzadu. Já jsem měla tu výhodu, že jsem během rozhovoru mohla všechny své emoce povykládat, ale těm, kteří tu možnost nemají, chci říct, že i proto jsem na pozvání k rozhovoru kývla. Aby třeba i ti, kteří mají ve svém okolí někoho pečujícího, věděli, že se občas může cítit osaměle a že má smysl za tím člověkem přijít a třeba ho obejmout, přinést mu kytku, vzít ho na výlet, nebo se na něj jen usmát a vzít za ho ruku.“
Autorka: Marie Moreno
