Za klášterními zdmi se nemusí nutně skrývat jen ticho a modlitba. Kniha V klášteře: Zpověď bývalé karmelitánské mnišky (nakladatelství Práh, 2024) přináší syrové a hluboce osobní svědectví ženy, která vstoupila do řádu s čistým úmyslem a vírou – a odcházela po letech s otřesenou důvěrou v lidskost i duchovní autoritu. Přesto svou víru neztratila.
Pohled na otcovo mrtvé tělo Catherine hluboce zasáhl. Se vší naléhavostí na ni dolehla pomíjivost života. Prakticky uvažující čtenář by mohl namítnout, že smrt sedmdesátiosmiletého muže není nečekaná. Přesto právě v tomto okamžiku Catherine – narozená z druhého manželství svého otce, úspěšného malíře – pocítila zlom. Začala se spontánně modlit Otče náš. Tuto zkušenost popisuje jako hluboce náboženskou. Nikdy předtím, jak sama říká, nezažila „žádné záblesky Boha“ – kromě hudby.
Tato duchovní proměna ji nasměrovala k rozhodnutí zcela zasvětit život Bohu. V knize V klášteře: Zpověď bývalé karmelitánské mnišky, která právě vyšla v českém překladu (Práh, 2024), vypráví svůj osobní příběh duchovního hledání, radikální oddanosti, ale i nečekaného zklamání a bolesti, kterou jí přinesl život v klášteře řádu bosých karmelitek.
Catherine vyrůstala v dysfunkční rodině. Její matka – o 28 let mladší než otec, původně jeho modelka a zároveň zpěvačka – se věnovala spíše svým zálibám než rodině. Kotvou se pro Catherine stal právě otec a jeho sestra. Matku vnímala jako náladovou a emocionálně nestabilní bytost, která neustále vyžadovala pozornost, obdiv a utěšování. Rodiče žili odděleně, včetně ložnic. Otec, sužovaný pocitem viny z rozpadu prvního manželství, se snažil dětem ze druhého vztahu vynahradit mateřský chlad.
Catherine se rozhodla odevzdat svůj život Bohu a vydat se na cestu kontemplativního života. Účastnila se duchovních cvičení, četla duchovní literaturu a navštěvovala kláštery. Nejbližší jí byla spiritualita karmelitánská. Vybrala si klášter v Akenside (jméno změněno), jehož komunity si zakládala na zachovávání původních řádových pravidel, odmítajíc jakékoli „moderní prvky“.
Hluboký zármutek po otcově smrti jí přinesl jasnost a čistotu záměrů. Cítila, že nemá co ztratit – a tak neměla problém vzdát se dosavadního života, potěšení ani jistot. Klášterní cela pro ni byla osamělým, ale krásným místem. Popsala ji jako „polštář lásky“ – prostor, kde cítila bezpečí a blízkost Boha. Osamělá modlitba se stala jejím dechem.
V úvodních kapitolách svého klášterního života se Catherine s nadšením a důvěrou otevřela hloubce karmelitánské spirituality. Její konverze a oddanost Bohu jí pomáhaly přehlížet momenty, které by jiného varovaly. I pobožnosti, které jí zpočátku připadaly fantaskní, časem přijímala jako součást duchovní formace. Cítila, že „růst ve víře“ znamená přijmout vše, co je jí předkládáno – bez zpochybnění.
Časem si ale všimla, že pravidla neplatí pro všechny stejně. Ačkoliv se sestry měly střídat ve službě v kuchyni, některé z nich nádobí nemyly nikdy. Některé dokonce vynechávaly společné modlitby. Catherine se dotklo, když jí bylo odloženo složení prvních řeholních slibů – důvodem prý bylo, aby „nepředběhla“ svou spolusestru Jennifer, která nebyla ještě dostatečně duchovně zralá. Jennifer, na rozdíl od Catherine, pocházela z tradiční katolické rodiny a těšila se zvláštním výsadám, protože měla blízko k představené Elizabeth.
Catherine, vzdělaná a přemýšlivá, začala chápat, jak silně je komunita rozdělená. Skupina kolem Elizabeth – zásadně oslovovaná „matka“ – žila podle vlastních pravidel. Catherine naopak čelila chladu, nezájmu, až emocionálnímu odmítání. Elizabeth s ní odmítala hovořit, neposkytovala jí duchovní doprovázení, nedávala jí žádnou podporu – tu nabízela výhradně svému „fan klubu“.
V komunitě neexistoval prostor pro sdílení názorů. Pojem „nadpřirozená poslušnost“ se v praxi rovnal slepé poslušnosti. Vyjádření jiného názoru znamenalo veřejné zostuzení – včetně scén, kdy se sestra musela s pokorou sklánět k zemi a líbat podlahu jako výraz omluvy.
Změnu přinesla volba nové představené – sestry Irene. Zavedla otevřenější styl vedení, založený na naslouchání a respektu. Nechtěla být oslovována jako „matka“, ale jen jménem. Pro některé sestry to bylo nepřijatelné – dál jí říkaly „matko“ a začaly její autoritu zpochybňovat. Zlom přišel ve chvíli, kdy i Irene podlehla tlaku. Jednoho dne vykřikla na Catherine, která vyčerpáním ležela na zemi: „Vstávej, ty simulantko, ty jižanská slaboško!“ Catherine se zhroutila – zradil ji nejen organismus, ale i ta, od níž čekala změnu.
Po deseti letech odešla z kláštera – v noci, potichu, spontánně. Zoufale potřebovala dýchat. Přesto se později vrátila. Zůstala ještě dva roky. Elizabeth byla tentokrát vlídná – poprvé uviděla Catherine zlomenou. Už to nebyla horlivá novicka, ale sestra „selhávající“ podle vnitřních klášterních měřítek. Nakonec odešla definitivně – se souhlasem papežského dekretu, který ji zprostil slibů. Později se provdala a dnes se účastní farního života, zejména zpěvem ve sboru. Modlitba a vnitřní rozjímání zůstávají pro její život určující.
Příběh Catherine je svědectvím o duchovním zneužívání v uzavřených komunitách. O tom, jak se selektivní pravidla, loajalita vůči autoritě a slepá poslušnost mohou stát nástrojem manipulace, šikany i psychického násilí. Catherine nelituje času stráveného v klášteře – vnímá ho jako cestu zrání. I tělesné rány pro ni nebyly tím nejhorším. Nejvíc ji zraňovalo odmítání, vylučování, přehlížení. Její upřímná láska ke Kristu se stala nevědomky zrcadlem, v němž některé sestry spatřily vlastní duchovní prázdnotu – a reagovaly odmítnutím.
Autorka tímto příběhem nejen odhaluje skryté vrstvy života za klášterními zdmi, ale klade i důležitou otázku: Co se stane, když zbožnost ztratí lidskost? Když moc v komunitě zůstane bez kontroly? Když je jakýkoli nesouhlas automaticky považován za nedostatek víry?
Kniha tak není jen osobním svědectvím o životní cestě jedné ženy. Je zároveň varováním před tím, co se může dít tam, kde je víra zaměněna za poslušnost, a láska za moc.
