Moderní vlna machismu se tváří jako návrat k odvaze a mužnosti, ve skutečnosti ale často skrývá strach a nejistotu. Skutečná síla, říká apoštol Pavel, se pozná v odvaze přiznat slabost — ne v póze, křiku ani síle svalů.
Když v posledních letech prolétla velkou částí světa nová vlna nadměrného zdůrazňování maskulinity, prolnutá se zvláštním druhem šovinismu, vzpomněl jsem si na podobné vlny, kterými prošlo 20. století hned několik. Všechny měly něco společného – až náboženskou adoraci chlapáctví, které často skrývalo obrovskou míru vlastní nejistoty, slabosti a váhání.
Apoštol, který na svých cestách urazil podle biblistů kolem třiceti tisíc kilometrů a při svých ztroskotáních na moři málem zahynul, by mohl být jen těžko pokládán za slabocha nebo duši zženštilou. Přesto mu Pán – proto, aby se nepovyšoval – adresoval slova, která by šovinističtí chlapáci slyšeli neradi: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ Chlapáctví podbarvené reminiscencemi na svět vikingů a zálesáků nebylo pro evangelizaci římské říše ani barbarů potřeba. Nutné bylo paradoxně vyznání vlastní slabosti – protože tlačit mezi pohany zvěst o Ježíši takzvaně „na sílu“ by nemělo šanci na úspěch. Tehdy jako dnes.
Každý kult, a tedy i kult machismu, se dříve nebo později zvrhne v kult s pseudonáboženskými rysy. Lidé se začnou podobně oblékat, česat, mluvit, vystupovat. Z myšlenek se stanou ideologické nálepky. Ze slov projektily, které míří na všechny, kdo jsou v pohledu kultu maskulinity příliš slabí, a proto se nehodí pro svět, na němž má vyrůst nový typ společnosti.
Představa, že velikost svalů, drzost a nevraživost vůči druhým přímo úměrně souvisí s bystrostí a hloubkou intelektu, bere za své, podíváme-li se třeba na nositele a nositelky Nobelových cen nebo na ty, kdo jsou oceňováni za výjimečné lidské dílo. Když tyto lidi potkáte na ulici nebo v metru, splynou s ostatními. Ve svých proslovech obvykle působí jako skromní lidé, kteří nehýří velkými slovy ani sliby. V průběhu let, kdy jeden obyčejný den střídal druhý, se jim podařilo přijít na něco, co zásadním způsobem proměnilo jejich obor – a co už za pár let přinese celé společnosti cenné plody. Žen najdeme mezi oceněnými právě tolik jako mužů.
I jako sportovec jsem měl štěstí na průvodce a vzory, kteří nedělali sport jen pro absolutní výkon. Disciplíny, síly a šikovnosti měli víc než všichni členové kultu maskulinity dohromady. Sport pro ně byl vždy součástí širšího životního záběru, v němž nechyběla dobrá míra solidarity a pomoci druhým. Ty nevnímali – ani ve sportovním klání – jen jako soupeře, ale především jako ty, kteří jim svým vlastním výkonem pomáhají nalézt v sobě to nejlepší a nejryzejší. Soupeř není nepřítel, ale člověk, který kráčí stejným směrem a který ví, že sebelepší maskulinní pózy člověku nikdy žádný závod nevyhrají.
Štěstí jsem měl i na křesťanské mužské a ženské vzory. Každý byl jiný, každý měl své zvláštnosti a svá „ale“, ale nikdo z nich neměl potřebu stylizovat se do role duchovních chlapáků a královen. I jen mírný rozhled po světě a po kulturách, které nesou křesťanský otisk, ukazuje, že prožívání vlastní maskulinity a femininity je nesmírně pestré. Skutečná láska se nikdy nezrodí tam, kde jeden na druhého ukazuje ramena a přifukuje své svaly i své schopnosti. Křesťansky pochopená láska je pravda – pravda, která nesnese žádnou karikaturu člověka.
Buď tím, kým máš být, a ptej se na to Pána. Jistě ti odpoví.
