Kamarádka, se kterou se znám už něco přes dekádu, mě a manžela nedávno pozvala k sobě na návštěvu. Na celý víkend. S manželem žijí zhruba tři hodiny od nás. Moc jsem se na setkání těšila, protože jsme spolu zůstaly v kontaktu, i když se naše cesty během let rozdělily do jiných měst.
Vyrazili jsme hned po práci. Přiznám se, že jsem byla trochu nesvá, protože jsme se měly znovu osobně setkat po několika letech. Doposud jsme si „jen“ často psaly. Napadlo mě, jestli to nebude trochu zvláštní. Budeme si mít co říct? Sedneme si i po takové době? A co naši manželé? Jaké to bude pro ně? Vůbec se neznali. Rozhodla jsem se ale to v sobě neřešit a užívat si cestu. Tak snad to nebude faux pas.
Baví mě cestovat autem. Těším se, až si taky udělám řidičák. Byl to takový náš další road trip, tentokrát teda tak trochu mini. Všechno šlo skvěle. Až necelý kilometr před cílem jsme narazili na problém. Na kola bylo potřeba nasadit řetězy. Byla zima a spousta sněhu, a protože s řetězy ani jeden z nás neměl zkušenost, museli jsme spolu umět při nečekaném problému umně kooperovat. To někdy může být ve vztahu tak trochu zátěžová zkouška.
Manžel zaparkoval a šel do kufru pro řetězy. Četli jsme podrobně návod a zkoumali, co a jak. Snažila jsem se dávat správné instrukce. Myslím, že nám to přes pár nedorozumění celkem šlo. Pro utužování vztahu to vlastně bylo lepší než romantická večeře při svíčkách. Když jsme dorazili na místo, všude byla silná vrstva sněhu. Doslova jsme se v něm brodili, což v nás vyvolalo mohutnou vlnu nostalgie z dětství. Kamarádka už nás vítala a od prvního momentu bylo znát, že se opravdu rády vidíme. I seznámení našich manželů proběhlo na výbornou.
Zpětně musím přiznat, že celá akce byla celkem výzva. Strávit celý víkend u někoho, s kým se sice znáte delší dobu, ale především v rámci dopisování, a vědět, že na naživo to může skřípat… Představovala jsem si různé negativní scénáře, které se naštěstí nevyplnily – a už se všichni těšíme na další setkání. Také rádi podnikáte takové výzvy? Jak se v nich cítíte?
