Je mi bolestným zážitkem denně kontrolovat stavy počtů válečných obětí, zničených tanků, děl, letadel, lodí a dronů na rusko-ukrajinské frontě. Přemýšlím, jak to musí prožívat On? Jakou bolest musí cítit náš nebeský Otec? Každého z těch mužů a žen přece zná a miluje. Jeho srdce je nekonečně větší a citlivější než moje.
Špatně jsem spala. Celou noc mě pronásledovaly divné sny. Ráno v šest jsem byla ráda, že už můžu vstát, protože mi má postel vůbec nepřipadala pohodlná. Cítila jsem se dost hrozně, jako by mne přejel parní válec. Možná to bylo tím, že jsem šla pozdě spát. Možná to mohlo být i tím, že jsem byla opravdu stísněná, protože jsem do noci pročítala zprávy z rusko-ukrajinské fronty. Tohle je jeden z mých nových návyků. Každý den, pokud je to jen trochu možné, sleduju na svých osvědčených zdrojích na internetu, co je nového.
Je to vlastně docela děsivé. Na obou stranách konfliktu umírají lidé, kteří nejspíš nic nezavinili, kteří za nic nemohou. Je mi bolestným zážitkem denně kontrolovat stavy počtů válečných obětí, zničených tanků, děl, letadel, lodí, dronů a kdovíčeho ještě. No ano, mám radost, když vítězí ten napadený, ten slabší. Zároveň se však nedokážu doopravdy radovat ze smrti těch druhých. Vždycky si musím uvědomit, že patrně smrt jedněch znamená život druhých. Jak tohle zvládnout?
Zmateně jsem cupitala po bytě, snažila jsem se být co nejtišší, abych neprobudila manžela, a pokoušela jsem se najít nějaký smysl. Proč dneska žít? Vyčistila jsem si zuby a umyla obličej teplou vodou. Pak jsem se pokusila pleťovým krémem a kartáčem na vlasy dosáhnout přijatelnějšího vzhledu. Vklouzla jsem do županu a šla si uvařit kávu. Náš kávovar dělá strašný hluk, ale přes všechnu mou ohleduplnost k manželovi ještě spícímu v ložnici si kávu musím udělat. Teprve s plným šálkem vonící kávy v dlaních je můj start do nového dne úplný.
Seděla jsem na našem balkoně, usrkávala horkou kávu, trochu cítila vůni svého pleťového krému a choulila jsem se v županu. Ráno už bývá docela chladno. Snažila jsem se nějak uspořádat myšlenky, které zmateně kroužily mou hlavou. Jak můžu lajkovat tabulky s narůstajícími počty mrtvých?
Vždyť mi to ve skutečnosti žádnou radost nepůsobí. Nedovedu mít potěšení ze zmařených životů, dokonce ani tehdy, když to jsou útočníci a zabijáci. Zároveň ale mám velmi silný pocit, že je správné, abych tímto způsobem přitakání dala najevo, na které straně konfliktu stojím, komu fandím a čí vítězství si přeju.
Hořká horká káva dokonale ladila s mými myšlenkami. Přitáhla jsem si teplý fialový župan úžeji k tělu a zahleděla jsem se do koruny vysoké rozložité lípy v našem vnitrobloku. Jak to musí prožívat On? Jakou bolest musí cítit náš nebeský Otec? Každého z těch mužů a žen On přece zná a miluje. Jeho srdce je nekonečně větší a citlivější než moje. Jak jemu se spí? Opravdu jsem toužila najít Boží úhel pohledu na celou tu vlekoucí se bolestnou událost.
Trochu zoufale jsem hleděla do zeleného listí lípy a tu jsem spatřila malé bílé pírko. Vznášelo se lehce a půvabně vzduchem, kroužilo prostorem v líbezných křivkách a proud vzduchu je nesl ke mně. Strnula jsem v údivu a čekala, co bude dál. Peříčko tančilo v ranním vánku a dotančilo až ke mně. Přistálo mi na stolku vedle šálku se zbytkem kávy na dně.
Srdce se ve mně zastavilo. Co tohle znamená? Proč se to stalo právě teď? Jak mám tomuto vzkazu rozumět? Nevím. Napadlo mě, že kdyby to bylo možné říct slovy, řekl by mi je. Ale možná muselo stačit peříčko.
