Vždy znovu žasnu nad tím, jak současná křesťanská mládež miluje písničky mého „totalitního“ mládí. Po sametové revoluci jsem byla totiž skálopevně přesvědčena, že teď, když už konečně není zakázáno svobodně tvořit, vznikne fůra nových písniček. A náš starý dobrý mládežnický evangelický zpěvník „Svítá“ se stane součástí sborových archívů.
Nová tvorba v době svobody se klubala na svět rozpačitě, snad s jedním vtipem, co se brzy okoukal, či oposlouchal. Jakoby nedosahovala hloubky „proboleného“ umění osmdesátek. A naše děti, sotva trochu v církvi povyrostly, adoptovaly „Svíták“ a občas ve vymezovacím se období puberty skoro nelibě nesly, že znám toho „jejich“ Karáska celého nazpaměť. „Svíták“ se stal součástí mládežnického baťůžku či vybavení mobilu evangelíka – mládežníka i v letech, kdy my už mládežníky zdaleka nebyli.
Jedno mi ale při tom jinak radostném zjištění, že Rejchrtovy nápěvy a texty přežily, vadilo. Že totiž generace našich dětí neumí zpívat spirituály. „Vždyť to není píseň, co se dá jen tak co nejrychleji odfrčet, bez jakékoli změny nálady,“ snažila jsem se dost marně vysvětlit své dceři, když jsme si spolu v sestavě: dcera flétna či klarinet, já klavír, jen tak doma pro radost hrály, či nacvičovaly píseň na bohoslužby do kostela. Přinutila jsem ji, ať „To já ó Pane můj“ hraje co nejpomaleji, ale nebavilo ji to. Trochu chápavější byl Toník Šmíd v kostele, kde jsem se mu pokoušela popsat interpretaci Miloše Rejchrta, jak spirituály na klavír hrával, a Honzy Mamuly z Beranů, jak je zpíval. „Aha, myslíš hrát to trochu jako blues,“ chytl se, ale přece to ještě úplně nebylo ono.
Svoboda bez zodpovědnosti může i vraždit
Pak přišla pandemie a v době uvolnění jsme se s dcerou opět sešly ke společnému hraní u nás doma. Po době odloučení ale i toužení po tom druhém do duetu. Po době sledování on-line, jak dcera hraje v prázdném studeném kostele. A pak jsme to rozehrály konečně naživo znovu. A já, mockrát zklamaná, že dcera ten spirituál neumí zahrát tak, jak si pamatuji z mládí, navrhla píseň „Michale, člun k břehu veď“. Počítala jsem s tím, že zase v půlce skončíme, protože to nebude ono, a přejdeme na „Svý kroky rozezpívej“, které má dcera hraje s takovou chutí, že předběhne všechno mé očekávání.
Ale on ten Michalův člun najednou plul, protože jsem dceři vysvětlila, že stojí v kalných vodách jordánské pandemie a touží se dostat na druhý břeh zdravého světa, až najednou toho břehu dosáhne a volá: „Sláva – haleluja“. Že tam musí hudbou prozářit ten záblesk svobody. A ona to najednou přesně tak zahrála. Musela si holt předtím projít kalný Jordán pandemie.
Uvědomila jsem si, že jsme našim dětem narozeným po revoluci nedovedli ukázat, jak žít ve svobodě, protože jsme se to sami v dětství nenaučili. Tak jsme jim alespoň předali touhu po svobodě, která se teď, podbarvená podněty spolku „Milion chvilek pro demokracii“, v mladých lidech projevila v jejich předvolební a volební zaangažovanosti. Jejich víra, že změna je možná, dotáhla 0,67 neskutečně malých, ale i neskutečně mladými lidmi odedřených procent rozdílu ve volebních výsledcích, rozdílu mezi břehem pravdy a hlubinou lži. Tak přinesla obrovskou vlnu zadostiučinění všem těm, kteří ladili své nástroje v předvolebním klání na demokratickou notu.
Autor: Olga Pikousová
Zdroj: Protestant
