Když jsem na Silvestra rekapitulovala právě končící rok, učinila jsem mnoho zastavení. Jaký pro mě byl, co zásadního bylo třeba řešit, kam jsem se posunula, co bylo obtížné, co naopak snadné… Došla jsem k tomu, že tento rok patřil k těm opravdu náročnějším. Samá těžší rozhodování, několik velkých změn, mnohdy nečekané situace… Asi bych si takový rok dobrovolně nevybrala.
Zpětně ale vidím, že tyto zkušenosti byly i tak cenné – a navíc je třeba hledět dopředu, pomalinku už začít uvažovat o roku nadcházejícím. Jsem zvědavá, co mě čeká, především na to, jak se vyvinou různé záležitosti, které mají přesah do dalšího roku. Mám ráda bilancování.
Nedělám si seznamy a ani výpisky. Je to čas jen pro mě, v tichu. Snažím se veškeré rozptylující myšlenky zaplašit. Přemýšlím a modlím se. Vydržela bych takto klidně i hodiny. Děkuji Bohu i za to, co se nepodařilo, protože jsem se v dané situaci mohla posunout alespoň osobnostně. A i když to nemuselo být opravdu zrovna příjemné, poznala jsem sebe samou – jak reaguji na změny nebo jestli mám nějaké zranění, které je potřeba řešit. Musím uznat, že je velmi zajímavé tu pravdu zjišťovat.
Chci se rozvíjet. Řeči typu „už jsem příliš starý/stará na to, abych se změnil/změnila“ odmítám. Tuto větu jsem v životě už slyšela několikrát a pokaždé mě vyvedla z míry. Znamená to tedy, že například od padesáti let už je všechno jedno? Koho zraním tím, jakým způsobem něco řeknu, jak se zachovám a tak dále? Podle mého názoru to tak určitě není. Myslím, že se do jisté míry jedná o lenost a lhostejnost dohromady. Je třeba na sobě pracovat a neomlouvat se věkem.
Co si o tom myslíte? Připadá mi, že se tím hájí především generace mých rodičů a prarodičů. Bohužel je známo, v jakých podmínkách vyrostli. Jsou formováni dobou, která nebyla zrovna přívětivá pro duševní rozvoj. Naštěstí v posledních letech dochází ke zlepšení. A jsem za to opravdu vděčná.
