Práce s doživotně odsouzenými může působit jako ta nejtěžší. Přesto kaplan Pavel Zvolánek říká, že právě mezi nimi si nejvíce uvědomil, jak vypadá Boží milost v praxi. Ve věznici Valdice strávil deset let a v rozhovoru otevřeně mluví o tom, kde se rodí jeho empatie, i kde naráží na vlastní hranice.
Deset let jste sloužil mezi doživotně odsouzenými. Co se člověk naučí v takovém prostředí a jak se to podepíše na jeho osobnosti?
Ve vězení plyne čas jinak než venku. Pomaleji, klidněji. Na všechno je dostatek času, nikdo nikam nespěchá a za ničím se nehoní. To, co nám venku připadá důležité a samozřejmé, je tam malicherné a nevšední. Nikdy jsem v celém svém farářském období neměl tak pozorné posluchače jako právě ve Valdicích. Zejména při bohoslužbách jsem zažil naprostou soustředěnost. Nikdo nevyrušuje, nešustí pytlíky, nikam neodchází. Tolik vděčnosti a zájmu o Boží slovo si nepamatuju v žádném svém sboru, o který jsem pečoval.
Od odsouzených jsem vyslechl celou řadu hrůzostrašných příběhů, a to nemyslím příběhy jejich trestných činů. O těch odsouzení málokdy mluví. Spíš co jim předchází. Nezájem rodičů, ubližování, týrání. Ne všichni vězni prožili domácí peklo, ale většina ano. Jejich rodiče a prarodiče ale také neměli na růžích ustláno, a tak nemá cenu je označovat za viníky nejrůznějších tragédií.
Důležité je, že do té naší lidské bídy vstupuje Bůh a nabízí všem stejnou milost a odpuštění. Já jsem jen prostředník této milosti. Přináším jim naději, že jsou stále hodni lásky a že na ně někdo myslí. A ten někdo je Stvořitel Země, někdo, kdo je zná nejvíc, komu nemůžou lhát a na něco se vymlouvat.
„Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna,“ píše se v Izajáši 1,18. Pro nás, kteří žijeme ve svobodě, není snadné plně porozumět Boží nabídce milosti pro všechny. Ale ve chvíli, kdy sami zakusíme, že ji potřebujeme, dokážeme si jí vážit a přijímáme ji s vděčností.
Kaplan má stát po boku i tam, kde už nikdo není. Jak se vám daří zůstávat empatický a neodsuzovat?
Není to jednoduché, dokud si myslím, že jsem na to sám. Přijmu-li, že jsem Boží vyslanec a vězňům ve Valdicích přináším lásku od Pána Boha, tak je to lepší. Každý z nás máme tendenci posuzovat druhé, dívat se na ně z pozice spravedlivějšího člověka, ale stačí být k sobě více upřímný – kolikrát jsem lhal, podváděl, někomu něco nepřál, ubližoval slabším, zlomyslně se zasmál, překročil povolenou rychlost apod. Dobře, nejsem kvůli tomu zatím ve vězení, ale to neznamená, že nepotřebuju prožívat odpuštění a že nejsem rád, že mě má Pán Bůh stejně rád, že mu na mě záleží. Lépe se žije mně a také všem, kdo této zprávě uvěří.
Snažím se k odsouzeným přistupovat co nejvíc „normálně“ – jako k lidem, kteří udělali chybu, byli za ni potrestáni a teď si trest odpykávají. Co mě mrzí nejvíc, je, že ten trest dopadá nejen na ně samotné, ale i na jejich rodiny – děti, manželky, blízké – lidi, kteří za jejich čin nemohli.
Zajímavostí možná je, že kaplan na rozdíl od dozorců nebo jiných zaměstnanců může odsouzeným podat ruku. Je to takový symbol nabízené důvěry a přátelství. Kaplani nesmí soudit, odtahovat se, musí zůstávat tam, kde nikdo jiný být třeba nechce. To je možné jen s Boží pomocí.
Kde byste řekl, že jsou vaše osobní hranice?
Asi stejně jako většina lidí nemůžu pochopit ty, kteří ublížili dětem nebo jiným bezbranným. Ti to také mají mezi ostatními vězni velmi těžké. Říká se tomu „špatný paragraf“. Sám jsem otec i děda, takže cítím velkou zlobu a zhnusení nad někým, kdo dokáže zranit děti. Ale ani tehdy duchovní pomoc neodmítnu. Nejsem ve vězení proto, abych přinášel vlastní postoje a názory, ale abych zprostředkovával Boží milost.
Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil, říká o sobě Ježíš v jednom novozákonním textu a já tuto informaci přináším do vězení.
V čem se práce kaplana liší od role psychologů či sociálních pracovníků?
Moc se neliší. Psychologové mají rozhodně více administrativy než kaplani. Možná psychologové a sociální pracovníci nehledají řešení v Bohu a s Bohem, ale více v nich samých, například sebepoznáváním. Ale určitě je to individuální. Já za sebe mám zkušenost, že je lepší se sebou zabývat co nejméně a více hledět dopředu. Co mohu zlepšit, kde můžu být užitečný.
Jinak samozřejmě kaplani s psychology a dalšími odbornými zaměstnanci úzce spolupracují. Já si jejich práce velmi vážím. Zveme je na naše celorepublikové porady a můžeme konzultovat konkrétní případy.
A jak vlastně vypadá kaplanská práce konkrétně v českém prostředí?
V severských zemích, třeba v Norsku, jsou kaplani zaměstnanci církví a do věznic chodí na základě dohody. U nás jsou kaplani přímo zaměstnanci vězeňské služby, což mi přijde jako unikátní, navíc v tak ateistické zemi, jakou Česká republika je. Těší mě, že u nás kaplani působí v tolika oblastech – od vězeňství a nemocnic přes armádu a policii až po hasiče či školy.
Vězeňská duchovní služba v Česku je unikát. Máme kolem 60 kaplanů z 11 různých církví. Katolíci, evangelíci, adventisté, menší i větší denominace – a všichni mají ve věznicích stejná práva i povinnosti. To se jinde ve světě téměř nevidí. Jsem přesvědčený, že právě tahle ekumenická spolupráce je jednou z velkých sil našich věznic.
Jak vnímáte vliv rodinného prostředí na život člověka?
Člověk ve svém životě za mnoho věcí opravdu nemůže. Nevybírá si, jak bude vypadat, stejně jako si nevybírá, jestli bude nadaný, chytrý či podprůměrný. A hlavně si nevybírá rodinu, do které se narodí. A právě tam všechno začíná. Pokud tam nepřijdou správné návyky, postoje, rodí se problém. Pokud je dítě nemilované, někde se to v jeho životě projeví.
Mám rád biblický příběh Jábese, o kterém se dozvíme, že se nenarodil do šťastné rodiny. Dokonce dostal tak strašné jméno – Jábes znamená ten, který způsobuje trápení. Odmítá se ale litovat a smířit se s tím. Modlí se k Bohu a prosí ho, aby mu rozšířil jeho hranice, aby ho zaúkoloval tak, že nebude mít dostatek času zabývat se svým vlastním trápením. A pak je tam napsáno – a Pán Bůh to učinil. Jak jednoduchý návod!
Setkáváte se s podobnými příběhy i ve věznicích?
Já sám jsem poznal mnoho odsouzených, kteří ve vězení také odevzdali své životy Bohu. Některé mám dokonce za přátele i potom, co odešli zpět na svobodu. Každý rok například sestavuju štafetový tým, který se skládá z lidí, kteří byli ve vězení. Účastníme se Běhu se žlutou stužkou, který je zaměřený proti předsudkům. Letos jsem měl už týmy tři. Jeden bývalý odsouzený si přivedl celou svoji rodinu.
Z každého, kdo svoji víru přemění prakticky v pomoc druhým, mám upřímnou a velkou radost. Nedělám si iluze a nepřeceňuji ty, kteří pravidelně ve vězení chodí na duchovní aktivity. Samozřejmě je mezi nimi spoustu těch, co hledají jen nějaké výhody, co si jen krátí čas, ale je to tak nějak stejné jako v každém křesťanském sboru. Kolik náboženství je založeno na strachu! Lidé si myslí, že musí chodit do kostela, aby je Pán Bůh měl rád, ale tak to není.
Pracujete s vězni i s dozorci. Jaké je být duchovní oporou personálu?
Věnovat se nejen vězňům, ale také personálu věznic, bylo donedávna téměř neznámou. Posledních pár let to ale kaplani dělají. Z Valdic vím třeba o lidech, kteří tam slouží třicet, čtyřicet let. To jsou vlastně svým způsobem také „doživotně odsouzení“. Nemají to lehké. A pokud projeví zájem o kaplanské aktivity, snažíme se jim být nablízku, naslouchat jim a nabídnout duchovní doprovázení. Prozradím jeden příklad – ředitel valdické věznice, který je ve funkci už přes patnáct let, mě před rokem požádal, abych ho oddal. Udělal jsem to moc rád.
Jak je to vůbec s recidivou u věřících vězňů?
Přesná statistika o recidivě věřících vězňů neexistuje. Pokud jde o návrat věřících zpět do vězení – osobní zkušenost mi říká, že těch případů není mnoho. Jednak proto, že věřících v české společnosti obecně není tolik, a potom proto, že pokud někdo víru přijme opravdově, obvykle to jeho životní dráhu promění.
Lidé se často ptají, jak je vůbec možné, že věřící člověk skončí ve vězení. Celkem často se setkávám s nevěřícími lidmi, kteří mají přehnané nároky na ty věřící. Soudí jejich víru, někdy i Boha, na základě jejich chování. Nejspíš je to pochopitelné, ale křesťané nejsou lepší lidi než ostatní. Rozdíl je v tom, že křesťan se nestydí přiznat, že potřebuje pomoci, že sám toho mnoho nezvládne a věří v Boží laskavost a oporu. I on ale čelí mnohým pokušením, kterým nezřídka podléhá. Nekřesťan naopak nechce od nikoho pomáhat, chce si pomoci sám.
Když se podíváte na české věznice, co považujete za největší selhání systému?
Myslím, že největším problémem českého vězeňství je vysoká míra recidivy. V praxi to znamená, že se do věznic znovu a znovu vracejí ti samí lidé. A odborní zaměstnanci s nimi musí stále dokola začínat od nuly. V Norsku nebo ve Švédsku, kde jsem měl možnost čerpat zkušenosti v rámci norských grantů, je recidiva výrazně nižší. Daří se tam lidi vrátit do společnosti. U nás to ale tak dobře nefunguje a je to frustrující i pro zaměstnance.
Další obrovský problém je nedostatek lidí. Chybí dozorci, civilní zaměstnanci, a to dlouhodobě. Můžu uvést příklad opět z Valdic. Jsou kousek od Mladé Boleslavi, kde je velká automobilka. A když si má člověk vybrat mezi prací ve Škodovce a ve Valdicích, tak spíš zvolí automobilku. Má vyšší plat, jiné benefity, může si vzít telefon do práce – což ve věznici není možné a pro mladé lidi je to velká překážka. A k tomu připočtěme fakt, že vězeňská služba je mezi bezpečnostními sbory finančně na chvostu. Policie, armáda, hasiči – ti všichni jsou na tom lépe.
Proč se nám nedaří krotit recidivu jako třeba v Norsku?
Podle mě jsou hlavní důvody dva. První je dědictví komunismu. Čtyřicet let tady fungoval systém, který lidi formoval i v oblasti vězeňství. Přenesly se zvyklosti, myšlení, styl práce a za ta desetiletí se to dostalo pod kůži. S tím si během třiceti let neporadíme. Je to běh na dlouhou trať a zároveň výzva pro nové generace.
Druhý důvod je nedostatek alternativních trestů. V severských zemích mají mnohem širší škálu možností – od elektronických náramků až po jiné formy trestů, které umožňují člověku zůstat ve společnosti, a přitom nést odpovědnost. U nás se o tom sice roky mluví, ale reálné využití je minimální. Navíc máme pořád přísně trestány i věci, které jsou jinde považovány jen za přestupky. Člověk u nás může za bagatelní čin dostat dva tři roky, zatímco vedle v zahraničí by to skončilo pokutou.
Zažil jste někdy, že jste měl chuť vše vzdát? Co vás nakonec udrželo ve službě?
Vyšší poslání – udrželo mě vědomí, že mě pro tuto službu vybral Bůh. Je pro mě ctí být jeho vyslancem. Kaplanskou službu jsem měl ke své farářské práci vždy jako doplňkovou. Dostal jsem se k ní v roce 1990 vlastně náhodou. Nastoupil jsem jako mladý farář do Jablonce nad Nisou, kde jsem se seznámil s rodinou tehdejšího ředitele věznice, plukovníka Baudiše. Spřátelili jsme se a on mě přivedl k dobrovolnické službě. Kaplanem jsem se stal o pár let později, ale stále jen na částečný úvazek. Vlastně nyní poprvé od jmenování generálem do funkce hlavního kaplana jsem se rozloučil se svými posledními sbory v jižních Čechách a rozhodl se této práci věnovat naplno.
Vězeňská duchovní služba bývá kritizována jako příliš „měkká“. Jak reagujete na názor, že dává víc naděje než trestu?
Náplní duchovních ve věznici není trestat, hrozit, proklínat, strašit, ale vlévat do žil odsouzeným naději na lepší a smysluplnější život, ukazovat jim jejich kladné stránky a povzbuzovat je tak, aby se jim chtělo opouštět věznice s tím, že mají světu co dát. A to vše v duchu slavného citátu bývalého amerického prezidenta Kennedyho: „Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co můžeš ty udělat pro svou zem.“ Pokud se toto podaří, zkvalitní se život nejen odsouzeným, ale i jejich rodinám a také celé společnosti.
