Simone Weil (1909–1943) – francouzská mystička, filozofka a aktivistka – žena, která se nehodila nikam, nebo naopak leckam, ale nikdy ne úplně. A právě proto dodnes fascinuje, provokuje k novému myšlení, vtahuje nás do světa, který není tak docela náš, a stává se průvodkyní, jež přirozeně překračuje hranice.
V debatě Dominikánské 8 o této pozoruhodné ženě a jejích drásavých textech diskutovali filozofka Marina Barabas, překladatelka Alena Roreitnerová a slovenský kazatel Daniel Pastirčák.
„Setkal jsem se s ní, když ve mně dozníval těžký vnitřní zápas,“ popisuje Daniel Pastirčák svou osobní zkušenost s klíčovým pojmem, který Simone Weil označuje jako bída nebo neštěstí (fr. malheur) – a bez něhož podle ní nelze pochopit křesťanství.
„To, čím mi pomohla, bylo, že když mluvila o Bohu, víře, lidské zkušenosti a o realitě lidské přirozenosti, měla odvahu jít absolutně nadoraz,“ přibližuje místy znepokojivou radikalitu jejího myšlení. „V životě málokterého člověka se to, co si myslí, tak silně vtělí do toho, kým je.“
Pro mnoho lidí zůstávají její výroky o potřebě být stejně vděčný za radost i bídu zahaleny rouškou mysticismu.
„Připomíná mi to některé písně Nicka Cavea. Na jeho koncertech máte pocit, že radost, která vás táhne nahoru, a bída, která vás táhne dolů, jsou spojeny na jedné vertikále – a vy přijímáte obojí,“ přibližuje moderátor Petr Fischer atmosféru, která se čteně dotýká.
„Pokud tím člověk neprošel, tak tomu nerozumí,“ dodává Marina Barabas a vysvětluje, že tato lidská křehkost a zranitelnost se týká roviny fyzické, psychické i společenské. „Když se všechny tři spojí, člověk sám není nic a není schopen najít nic dobrého v sobě ani ve světě.“
„Jedna věc je osobní zkušenost, druhá věc je náš vztah k lidem, kteří se v takové situaci bídy nacházejí,“ upozorňuje Alena Roreitnerová a vyzdvihuje v tomto kontextu důležitost pozornosti. „Je to tatáž pozornost, kterou obracíme buď ke kráse, nebo k bídě – a lze ji rozvíjet oběma směry.“
Pastirčák připomíná také její konkrétní sociální práci a levicové angažmá ve francouzských továrnách i během občanské války ve Španělsku:
„Málokdo křičel tak hlasitě na obranu zapomenutých, bezejmenných, sociálně vyloučených jako ona,“ konstatuje s tím, že si Weil uvědomovala, že tito lidé často ani nemají jazyk, jímž by mohli vypovídat o své situaci.
„Stav bídy je stav, z něhož si člověk sám nepomůže. Ale není vyloučeno, že mu z něj může pomoci někdo druhý,“ říká Roreitnerová a připomíná, že i v jejích pozdějších náboženských textech je kladen důraz na vzájemnost daru a vděčnosti. „Přijetí pomoci je přesně takový výkon jako její nabídnutí,“ doplňuje Barabas.
Podstatná je kontinuita mezi obdobím, kdy byla Simone Weil zcela ateistickou politickou aktivistkou, a pozdějším obdobím, kdy se její myšlení začíná propojovat s křesťanstvím. Předchozí důrazy si přináší s sebou – a transformuje je.
„V jejím pozdním díle to vypadá tak, že ten, kdo pomáhá bídnému, je nakonec sám Kristus. Ale není to možné bez přítomnosti druhého člověka – jde to ruku v ruce,“ říká Roreitnerová.
Ač byla autenticky věřící a vztahovala se ke křesťanskému obrazu Boha mnoha způsoby, na konci života se Simone Weil odmítla nechat pokřtít – aby jako „apoštolka ateistů“ zůstala znamením, že Bůh je přítomen i daleko za hranicemi viditelné církve.
Audio a video záznam debaty naleznete v archivu na webu Dominikánská 8 nebo přímo na kanálu YouTube a na podcastových platformách Spotify, Apple Podcasts a SoundCloud.
Autorka: Zuzana Matisovská
