Schopnost kultivovaně a věcně vyjádřit nesouhlas patří k nejdůležitějším výzvám naší společnosti. V době vyhrocených konfliktů a populismu potřebujeme více než kdy jindy rozvíjet charakter, který ustojí i náročné diskuse. Inspiraci můžeme najít v Ježíšově postoji, který dokázal čelit konfliktům otevřeně, pevně a přitom s hlubokou lidskostí a respektem vůči oponentům.
Pokud je něco, na čem musíme skutečně pracovat, pak je to kultura nesouhlasu. Tedy způsob, jakým dáváme najevo odlišný názor nebo jak vyjadřujeme svůj odpor vůči myšlenkám druhých, které je třeba odmítnout. A nejde přitom jen o náš osobní pohled či názory skupiny, ke které patříme. Některé postoje odporují totiž všem ctnostem, jako je pravdomluvnost, čestnost a obecná lidskost.
Může se stát, že se sami jednou ocitneme na scéně, kde půjde o naše slovo. Zatím však stále sedíme v hledišti. V naší zemi žijeme jak na obláčku, máme se velmi dobře. Jinde, v zemích totalitních režimů, je to úplně jinak. Tam stojí tváří v tvář ozbrojené moci muži a často i ženy. V Německu čtyřicátých let to byla studentka Sophie Scholl, kterou letáky stály život. V Rusku dostala před pár dny devatenáctiletá studentka Darja Kozyreva dva roky a osm měsíců vězení za lístek papíru s verši básníka Tarase Ševčenka, který přilepila na jeho pomník v Petrohradě v den výročí zahájení ruské agrese proti Ukrajině. Darja před soudem řekla, že to udělala pro klid svého vlastního svědomí. Ale tito mladí lidé nejsou jediní. Kultivovaně, spisovně a slušně odporují. Jasně vyznávají svou víru a s vědomím tvrdé odezvy dělají to, co je třeba. Přinášejí velkou oběť života na velké scéně národa i světa.
U nás, za keřem, za oceánem, za zdí jistot a anonymity, zraje náš charakter k úplně jiným projevům. V hledišti totiž lze beztrestně říkat cokoliv. Vyměňování názorů se často mění v kulturu překřikování, štěkání, znevažování, komolení jmen či vymýšlení ponižujících zkratek a přezdívek. Jako bychom měli očekávat ocenění za to, že my se svými údajně správnými názory dokážeme protivníka co nejvíce zranit. Toto divadlo se přitom nehraje jen na světové scéně. I v malém hledišti, kde jsou naši nejbližší – rodina, děti, kamarádi a sousedi – se odehrávají podobné situace.
Když napíšeme o prezidentovi zaoceánské unie, že je démonický, získáme možná část podpory sledujících na sociálních sítích. Není to však nic víc než pouhý status zoufalství. Nejde o žádný velký projev zralého charakteru. Ve skutečnosti náš příspěvek nikoho příliš nezajímá. Ten pan prezident – kdybych ho chtěl jmenovat, napíšu uctivě celé jeho jméno – možná ve skutečnosti nechce nic jiného než to, aby o něm lidé stále mluvili a byli zmítáni jeho náladami. A aby komentovali vše, co zavedl a poté odvolal, protože bude pokračovat v odvolávání toho, co odvolal. Proč se však věnovat těm, které nijak neovlivníme, když tady doma máme tolik práce? A navíc – proč si zbytečně škodit? Pisatel statusu si při příští cestě do této zaoceánské země bude muset vzít starý tlačítkový telefon nebo notně promazat své sociální sítě, což někdy stejně nepomůže.
Ano, chápu! Když někdo nemá pravdu a o charakter nedbá, zkouší umlčet jiný názor procedurami, zákonnými lhůtami nebo bankroty. Přece se nepřizná! Na své malé scéně loutkového divadla stále vyhrává. Protahuje procesy, vytváří nátlaky, vždycky sežene pisálky, obchází společné známé a rozšiřuje nepříjemné nálady. Ale proč by podobné metody měla používat pravda? Proč by se měli slušní lidé chovat tak nekulturně?
Proč by se součástí našich kázání měly stávat dvouminutovky s opovržlivými výrazy proti světovým státníkům nebo domácím autoritám? Jako by nikdo před námi ani po nás neřekl politicky odpovídajícím způsobem totéž! Tak proč zrovna my? Jistě, mám pochopení pro celoživotní únavu při obhajobě pravdy. Každému občas ujedou nervy. Někdy je však nesouhlas celoživotní záležitostí a měl by být až do konce kulturní a nad věcí. Evangelium samo má dostatek argumentů pro růst správného charakteru a nepotřebuje naši agresivní pomoc.
S úžasem jsem poslouchal vyprávění jednoho z představitelů obrodného hnutí minulých let, který popisoval účinnost svých protestů. Viděl prý jednou svého oponenta, jak se mu rozrušením třásly ruce… To aktivista vnímal jako úspěch! Nechápal jsem, proč o tom vůbec mluví? To je přece tak lidské! Anebo mu opravdu stačilo tak málo? Když jsou naši poslanci hodně unavení, od řečnického pultu si navzájem odříkávají diagnózy. Byť by byli lékaři, nic takového se na veřejnosti neříká. Odpovědí nařčeného poslance pak bylo vyhrožování v mafiánském stylu, opět přímo od řečnického pultu našeho Parlamentu. Přitom nešlo o nic zásadního a dovedl bych najít pět důvodů, jak podobné chování omluvit – únava by byla jedním z nich. Ani tyto důvody však nemohou obhájit obecnou nekulturnost našeho jednání. Chybí nám humor, laskavé utahování si ze sebe sama a tím pádem i ze všech ostatních.
Naposledy ještě o křesťanském charakteru. Zaslechl jsem názor, že Ježíš by určitě nikdy nejedl u stolu nějakého velekněze ani by se nestýkal s bezcharakterními lidmi. Já si však nejsem tak jist. Především nevíme všechno, co Ježíš dělal, a to, co víme, nám jasné odpovědi nedává. Jsem však přesvědčen, že Ježíšův pevný charakter umožňoval otevřené rozhovory s oponenty a nepřáteli. Uměl jim říkat těžké věci do očí, slušně a pevně.
Musíme začít rozvíjet kulturu nesouhlasu. Uctivě, s respektem a osobní odpovědností. Pokud to neuděláme, nemůžeme se divit, že diskuse budou stále agresivnější. Nesouhlas může být slušný, srozumitelný a důstojný – a pak má skutečný smysl.
