Pamatuju si moc dobře, že jsem doma po schovaných dárcích nepátrala. Nebylo proč. Neměla jsem žádné pochybnosti o tom, že dárky nosí Ježíšek. Tak krásně se mi věřilo na saně tažené dvěma bílými jeleny, které se zázračnou rychlostí přemisťovaly po celém světě. Ježíšek na nich seděl, a kromě řízení rozděloval i balíčky s dárky. A možná mu pomáhali i nějací andělé.
U nás doma byl takový zvyk, že jsme na Štědrý den byli odpoledne s bratrem vypraveni s dědečkem ven. Většinou jsme šli na hřbitov rozsvítit svíčky a pak jsme se pomalu courali městem zpátky domů. Někdy jsme volali z telefonní budky, jestli už můžeme přijít. Doma totiž probíhaly poslední přípravy před večerem. Poslední úklid a na prosklené dveře do pokoje, kde jsme očekávali stromeček a dárky, pověsila maminka zevnitř prostěradlo, aby dovnitř nebylo vůbec vidět. Ani klíčovou dírkou. Dokonce se kolem těch dveří nesmělo moc nahlas chodit, „aby se Ježíšek nevyplašil.“
Nedávalo to smysl, protože jednou z variant příběhu byla taky ta o vysokých majestátných andělech s meči, kteří hlídali stromeček a dárky, aby si nikdo snad nebral dárky předčasně. Každopádně výsledkem byla lehká posvátná bázeň, protože za dveřmi s prostěradlem se nepochybně děly tajemné věci a mohlo tam být i nebezpečno. Po večeři o třech chodech a dědečkově několikanásobném přidávání kapřích řízků jsme už samou netrpělivostí nemohli vydržet. Směli jsme vstát od stolu a jít vyhlížet oknem, jestli něco neuvidíme.
Sehraní rodiče zatím uvedli v chod zvonek na schodišti, kam jsme samozřejmě úprkem vyrazili. Nikdo tam nebyl, jen se tam svítilo. Zklamaně jsme se vraceli do pokoje, ale tam už bylo prostěradlo ze dveří odstraněno, stromeček svítil a pod ním se skvěla hromada dárků. Nejdřív jsme se pochopitelně nekonečně dlouho modlili a zpívali koledy. Pak už jsme směli postupně rozbalovat dárky.
Když jsem byla ve druhé třídě, holky páťačky v pěveckém sboru říkaly, že žádný Ježíšek není, že dárky dávají rodiče. Nechtělo se mi tomu věřit, vždyť u nás doma to bývalo o Štědrém večeru vždycky tak věrohodně působivé. Zeptala jsem se maminky, jestli je pravda, co holky říkaly, a ona mě ujistila, že ne, že Ježíšek určitě je a rozdává dárky.
Jenže pak se to stalo. Vypravovala jsem se do hodiny klavíru a moje noty byly uklizené ve skříňce jako vždycky. Jenže tentokrát byla skříňka zamknutá a klíč v dírce nebyl. Jistěže mě napadlo, že nemůžu jít do hudebky, když nemám noty, a jistě, že jsem nad tím nápadem zajásala. Jenomže před Vánoci jsem takovou neplechu nechtěla riskovat. A tak jsem si poradila. Vytáhla jsem klíček ze zámku sousední skříňky, protože v naší obývací stěně měly všechny skříňky stejné zavírání a stejné klíčky, a použila ho. Otevřela jsem si a vytáhla svazek not a notový sešit a nemohla jsem si nevšimnout balíčků ve vánočních papírech. Cože? Vánoční dárky? Tady? Dnes? Zabouchla jsem dvířka, zamkla je a klíček vrátila do zámku vedlejší skříňky. Myslím, že srdce mi prudce bušilo a nemohla jsem popadnout dech. Tak holky z páté třídy měly přece jen pravdu…
Strašně to bolelo. Cítila jsem se zrazená. Nemohla jsem se nějak vyrovnat s faktem, že mi maminka lhala. V čem dalším mi neřekla pravdu? Má důvěra byla otřesena. Za rok na to jsem už mamince těsně před večeří strkala svoje dárečky, aby je položila pod stromeček. Když to není Ježíšek, pak chci taky dávat.
Se svými dětmi jsem si na nic takového nehrála. Přesto naše Vánoce a jejich oslavy neztratily atmosféru hravé tajemnosti. Táta pomáhal s dárky pro mámu, ta zase asistovala u výroby nebo balení dárků pro tatínka. Tajemství a překvapení jsme dokázali dosáhnout i bez lži. Já vím, je to tvrdé. Možná kdyby mi máma tehdy na mou otázku odpověděla pravdivě, dalo se to zachránit. Jenže to neodhadla. Tak vám přeji, abyste to dobře odhadli. Ztráta důvěry je těžké poškození nejdůležitějšího vztahu.
