Možná to tak vůbec nemyslíme, ale dokážeme být pěkní rasisti. Pyšně posuzujeme lidi kolem sebe na základě jakýchsi předsudků, které jsme nasbírali kdovíkde. Sami sebe pasujeme do role soudce, který nejlépe ví, kdo je ten správný bližní.
Některé z biblických příběhů zná asi každý, dokonce i ten, kdo křesťan vůbec není. Třeba tu historku o milosrdném samaritánovi. Nebyl to ani majitel sítě dobročinných obchodů, ani výrobce zažívacích solí. Byl to prostě obyvatel Samaří. Jel na služební cestu a stal se svědkem toho, jak zraněnému člověku nepomohli ctihodní příslušníci jeho vlastního národa.
„Podívejte se, z Ukrajiny sem jde černoch,“ komentovala jedna dobrá zbožná duše fotku z hraničního přechodu Slovensko-Polsko na sociálních sítích. „Že prý je z Jemenu. Tam je také válka,“ doplnila celkový obrázek. Čekala jsem nějaké obecné vyjádření o lásce k bližnímu nebo o hrůze válek, ať zuří kdekoli. Ale byla jsem krutě zklamána.
Blog: Všechno se ve mně svírá
„No, těm já pomáhat nebudu,“ zareagovala ta duše. Pod těmito vyjádřeními se rozpoutala vášnivá diskuze o tom, kdo je můj bližní. Ukrajinec ano, ale Jemenec už ne. Jenže co když má Jemenec ukrajinské státní občanství? Co když na Ukrajině studoval, oženil se, hospodaří na vlastní farmě a chová dobytek? Co pak? Rozhoduje opravdu jen barva kůže?
Člověku se nemůže nevybavit to známé podobenství. Chlapík na služební cestě pomůže zmlácenému a oloupenému muži z cizího, navíc nepřátelského národa. Ováže jeho rány, odveze ho do bezpečí, zaručí úhradu všech dalších nákladů na jeho ošetření. Tímto příkladem Ježíš vysvětluje, kdo je to ten bližní.
Prchajícím z jiné války bychom nepomohli? Proč? V čem je rozdíl? Kdokoli je v nouzi a my mu můžeme pomoci, je náš bližní. Stejně jako pro Boha Otce jsme všichni jeho milované děti.
Foto: pexels/Ahmed akacha
