Rok 1937, Sovětský svaz a největší vlny stalinských čistek. Mladý oblastní prokurátor Alexandr Korněv věří, že nové sovětské právo má chránit spravedlnost, a bere vážně stížnost vězně na mučení. Sergej Loznica jeho cestu vypráví pomalu, v dlouhých záběrech a tichu chodeb, kde se ukazuje, že mučení není chyba systému, ale jeho součást.
Děj filmu „Dva prokurátoři“ nás zavádí do roku 1937, kdy v Sovětském svazu probíhají největší stalinské čistky. Oblastní prokurátor Alexandr Korněv dokončil studia práv před pouhými třemi měsíci. Je nezlomně odhodlaný sloužit své vlasti. Věří, že nové sovětské právo zakotvuje ty nejlepší hodnoty. Jeho naivita nám může z dnešního pohledu připadat až trestuhodná. Film však nechce jen připomínat toto období, ale přináší aktuální poselství.
Běloruský režisér Sergej Loznica nespěchá – využívá táhlé záběry, nekonečné chodby a dlouhé čekání. To vše podtrhuje úspornými dialogy. Nechává divákovi dostatek času, aby vstřebával dopad systému, ve kterém nemá místo nikdo čestný, odvážný a nepoddajný. Korněv se vydává prošetřit stížnost vězně Ivana Stěpňaka. Nedbá evidentní snahy velitele věznice znemožnit mu kontakt s tímto vězněm a ani jeho dvojznačných narážek.
Přijetí pravidel systému jako základ přežití
Stěpňak, starý poctivý bolševik, jehož přednášky Korněv s velkou pozorností poslouchal, mu ukazuje výrazné stopy mučení a prosí ho, aby informoval soudruha Stalina. Korněnovi se podaří vymoci si setkání s generálním prokurátorem Vyšinským. Odchází s nadějí. Vyšinskij se zaujetím vyslechl jeho stížnost na mučení vězňů, které podle sovětského práva není přípustné. Další pokračování není překvapením pro nikoho, kdo alespoň zaslechl o stalinských procesech.
Film ukazuje střet dvou světů. Jeden je tvořen těmi, kdo uvěřili, že na základě komunistických idejí lze vybudovat nový spravedlivý systém, a proti nim stojí ti, kdo už pochopili, jak systém doopravdy funguje a jak v něm lze obstát. Pro nikoho čestného a nepoddajného v něm není místo. Základním předpokladem přežití je totiž přijetí pravidel systému oceňujícího poddajnost a ochotu přehlížet lež a nespravedlnost. Minimalistický styl filmu a strohý potemnělý vizuál nechává divákovi dostatek prostoru pro vnímaní těchto mechanismů moci.
Námět filmu se netýká jen Ruska, resp. Sovětského svazu a komunistického režimu. Vždy, když dostane ideologie přednost před principy spravedlnosti a rovnosti lidí před zákonem, systém otvírá prostor pro zneužití ve jménu této ideologie. Ačkoliv se zdá Korněv až nepochopitelně naivní, měli bychom si uvědomit, že zpětně vidíme vždy všechno daleko jasněji, než když v systému přímo žijeme.
Korněv nechápe, že mučení vězňů není exces jednotlivců, ale součást režimu, jemuž dosud věřil. Reakcionáři, proti kterým bojoval a snažil se je dostat do vězení nejsou ti druzí, ale on sám k nim patří, protože chce jednat spravedlivě. Nic nepochopil ani komunistické straně naprosto oddaný Stepňak. To je přesně to, co režim nepotřebuje. Ty, kteří nepochopili, jak funguje mocenská struktura, a berou ideály vážně.
V úvodní scéně dostane jeden vězeň za úkol spálit pytel dopisů. Všechny jsou psány lidmi, kteří věřili, že Stalin je dobrý. Naopak generální prokurátor Vyšinskij (historická postava) pochopil až moc dobře pravidla systému. V roce 1917 vydal zatykač na Lenina. V roce 1920 se přidal k bolševikům, získal si Stalinovu důvěru a jako generální prokurátor poslal na smrt mnoho Stalinových spolubojovníků. Režim, který se opírá o určitou ideologii, nemá ve svém čele nejlepší vůdce oddané této ideologii, ale technology moci, kterým je vyznávaná ideologie lhostejná. Film precizně ukazuje, jak končí střet mezi těmi, kteří pochopili technologii moci, a těmi, kdo vyznávali ideály.
