Andrej Duhan zveřejnil 1.března na serveru Echo24.cz komentář „EU, nebo Evropa?“ Říká v jeho headlinu: „Je načase opustit tezi, že Evropa může prosperovat jen skrz prohlubující se evropskou integraci. Opak je pravdou. Největší prohloubení evropské integrace, ke kterému došlo v posledních dvaceti pěti letech, koreluje s největší stagnací Evropy. Evropa nepotřebuje federalizaci EU, ale renesanci evropské civilizace a evropských národů.“
Článek stojí za přečtení, autor v něm vyjadřuje svoje přesvědčení, že zásadní slabinou evropské integrace je absence evropského politického národa. V textu můžeme například číst: „Zejména mezi liberály je velmi rozšířený omyl, že demokracie znamená procesy, instituce, pojistky, právní stát. Ty jsou určitě důležité, ale základem demokracie je politický národ neboli společenství lidí, kteří mají dostatečně silnou sdílenou identitu. Překlápění a posilování demokratických mechanismů na evropské úrovni je imitování demokracie, ovšem bez její podstaty. Je to „simulakrum“, hra na demokracii, iluze liberálních technokratů. Bez evropského politického národa je federalizace EU nedemokratická, i když bude mít všechny demokratické mechanismy.“
A o kus dál také: „Federalizovaná EU by se stala multiplikátorem ideologie evropských elit a špatných politik, které prosazují. Dá se jen konstatovat, že Evropa měla štěstí, že kolem roku 1500 neměla stejně přebujelou a zbytnělou třídu expertů, jako má dnes, protože by jí předpovídali velmi temnou budoucnost, pokud se nesjednotí. Ostatně, realisticky, jakou šanci by mohly mít rozdrobené a rozhádané státečky Evropy proti globálním na suroviny a populaci bohatým velmocem jako Čína a Indie?“
Ztracená duchovní identita
Tolik článek. Ta poslední zmínka mne vrátila do minulosti, ještě o něco málo hlouběji než do roku 1500. Už v roce 1462 začíná český král Jiřík z Poděbrad nabízet evropským panovníkům k úvaze koncept mírové spolupráce veškerého křesťanstva. Jak by asi rozuměl námitce z našeho článku, že základem Evropy musí být samostatné politické národy?
Asi by nechápavě kroutil hlavou. Evropské národy v politickém i etno-kulturním smyslu začínají vznikat až někdy ke konci XVIII. století, a to jako společenský konstrukt, nikoli jako objektivní realita. Nakonec, genetický základ české populace je toho svou reálnou pestrostí krásným dokladem. Jestliže Andrej Duhan pokládá současné posilování demokratických mechanismů na evropské úrovni bez reálného demokratického základu za hru, zdá se mi stejnou, možná ještě větší hrou argumentace národem a jeho identitou.
U Jiřího z Poděbrad bychom marně hledali moderní vlastenectví. Jeho plán na evropskou unii s národy nepočítal, protože v 15. století nebyly určujícím prvkem. Jeho koncept byl v příkrém rozporu se zájmy tehdejšího papežství, což bylo jednou z příčin jeho konečného neúspěchu. Stavěl ale na křesťanské sounáležitosti, protože ti, kdo svým životem skutečně patří Kristu, opravdu vytvářejí jednu rodinu. Jak říkal Ježíš: „Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“
Zde opouštím 15. století. Pokoušet se rekonstruovat autentické pocity a představy tehdejších lidí znamená pohybovat se na tenkém ledě. Zmíním několik momentů, kdy jsem se s tou skutečnou jednotou církve potkával já. Už jako puberťáci jsme měli s bratrem možnost navštívit Händelův festival v Halle. Pozvala nás německá rodina – s jedním z jejich synů jsem se dříve krátce potkal na církevní akci v tehdejším NDR. Přijali nás do rodiny, jako bychom byli jejich vlastní, i když jsme se s většinou z jejích členů viděli poprvé. Spojovala nás společná víra a společná příslušnost k Božímu království.
Podobnou zkušenost jsem prožil na kurzu rozhlasové práce v Holandsku. Bylo nás tam tehdy jedenáct, každý odjinud, od Bolívie přes Malawi po Hongkong. Všichni jsme ale patřili k jedné křesťanské rodině a podle toho jsme tam i žili.
Navštívil jsem v životě mnoho sborů různých větví církve, v naší zemi i v zahraničí. Všude jsem mohl být doma. Ne „jako doma“, ale skutečně doma, protože nás spojoval jeden společný Otec, ten nebeský.
Tato sounáležitost je čímsi, co dnešní Evropě bolestně chybí, protože se jí zřekla. Problém Evropy neleží na rovině národů, ale ve ztracené duchovní identitě, té dostatečně silné sdílené identitě, totiž v jednotě v Kristu.
Za Rádio 7: Petr Raus
