Od Vánoc jsem ještě pořádně nechytila dech. Nějak jsem to nemohla pochopit. Já, která jsem byla vždycky tak výkonná a aktivní, jsem se teď do všeho musela nutit, na nic jsem se pořádně netěšila, pro nic jsem výrazně neplanula. Nic mě sice nebolelo, jen jsem v noci špatně spala, ale i tak jsem se cítila unavená a bez energie.
V rámci svých běžných povinností jsem fungovala normálně. Chodila jsem do práce, na malé polední procházky, do cvičení. Starala jsem se o jídlo, prádlo, květiny, občas pohlídala vnučku. Zvládala jsem psát pravidelné příspěvky a sledovat knižní novinky. Ale žádná radost v tom nebyla. Nebo jen hodně malá. Zpomalila jsem, protože rychle mi to nešlo. Že by stáří?
Mrazivé, šedé dny mě nikdy neprovokovaly k aktivitě. Pravidelně jsem vyhlašovala svůj pozitivní vztah k zimnímu spánku. Chtěla jsem být aktivní jako obvykle, ale vůbec mě nenapadalo, co bych měla chuť dělat. To byl stav, kdy jsem samu sebe nepoznávala. Pak jsem ale četla nějakou úvahu o jabloních. Psalo se v ní, že aby stromy bohatě plodily, potřebují období vegetačního klidu. Pár měsíců vypadají jako mrtvé, sbírají sílu, aby pak mohly znovu vypučet, rozkvést a nasadit plody.
Autor úvahy tvrdil, že u lidí je to podobné. Měli by se smířit s tím, že nejsou stejně výkonní a plodní neustále v každé době. Měli by přijmout, že jejich výkonnost je proměnlivá. Text úvahy na mě působil uklidňujícím dojmem. Líbilo se mi, že autor netlačil na výkon za každou cenu. Vadilo by mi, kdyby se mi snažil vysvětlit, jak co nejlépe stihnout co nejvíce věcí. Utěšovalo mě, že je v pořádku být v klidu a odpočívat. Zjistila jsem však, že je pro mě docela obtížné se s tím uvnitř vyrovnat. Pořád mi totiž připadalo, že jsem nějaká rozbitá, možná trochu churavá nebo docela neotužilá.
Odpočinek až za odměnu po práci? Velká chyba
Odpočinek byl totiž v mých mentálních vzorcích vždycky až za odměnu. U nás doma se neodpočívalo, dokud nebyla práce hotová. To je ovšem podstatný problém. Pokud nejde o skládání uhlí nebo rytí záhonů, případně mytí schodů, většina domácích prací označená za úklid nemá konec. Vždycky je možné ještě něco vylepšit, přerovnat, přeleštit a tak. Možná to znáte. Teď to ale bylo jiné. Zdálo se mi, jako by odpočinek měl být spíše výchozí pozicí. Jako bych si měla skutečně pořádně odpočinout, než se zase do něčeho pustím. Jako bych měla nechat zatáhnout svou mízu někam hluboko ke kořenům a držet se v tichu a teple. Jako ty jabloně.
Bylo mi tak příjemné jen spočívat, nic neřešit a nad ničím nehloubat. Boj v mé mysli s tím pokušením, abych honem šla něco uklidit, uvařit nebo zapsat, pozvolna utichal. Možná takhle vypadá láska k sobě samé, napadlo mě. Prostě si naslouchat a vyslechnout se. Dopřát si to, po čem moje srdce prahne. Protože pokud nejednám, jako bych milovala, pak skutečně nemiluji.
