V devatenácti si sbalil krosnu a s kamarádem vyrazil stopem napříč Arabským poloostrovem. Student Josef Zetek hledal místo turistických atrakcí autenticitu a našel ji v poušti u jemenských hranic, na korbě pick-upu i při šnorchlování na pustých ostrovech. Spal tam, kde ho zrovna vysadili, debatoval o Bohu v mešitách a občas přemýšlel, jestli nezašel příliš daleko. Co si z cesty odvezl?
Proč ses rozhodl poznávat právě arabský svět a proč právě stopováním?
Mám slabost pro země, které nejsou turisticky „profláklé“, a jelikož je Arabský poloostrov takových míst plný, bylo jen otázkou času, kdy ho pořádně procestuji. Stop je skvělý nástroj, jak opravdově poznat danou zemi v její autentičnosti. Zároveň jde o nejlevnější a nejpraktičtější způsob dopravy a ať už stopujete kdekoliv, vždy je to pořádné dobrodružství.
Na takovou cestu ale člověk určitě potřebuje i dávku odvahy. Byly situace, kdy ses cítil v nebezpečí?
Většinu času jsme se cítili bezpečně, ale zažili jsme i momenty, řekněme, vyšší excitace nervové soustavy. Víckrát se stalo, že řidiči zničehonic změnili směr a jeli do pouště nebo hlouběji do hor, aniž bychom věděli, kam míří. Většinou jsem v hlubším stresu nebyl, ale kousek od jemenských hranic v pohoří Asír, když nás vezla skupinka chlapů na korbě pick-upu, jsem se cítil zvláštně. Naštěstí nám chtěli jen ukázat jeden z nejkrásnějších výhledů, co jsem kdy viděl.
Na Západním břehu nás několikrát podezřívali, že jsme Židé, a netvářili se moc přívětivě. V této oblasti se také stávalo, že se kolem nás shromáždili děti a mladí dospělí a ptali se na citlivá politická témata. V takových chvílích totiž slova často střídají letící kameny.
Stalo se nám například, že nás jeden podivný muž podezříval z ruské špionáže. Myslel si, že jsme přišli rozvrátit jejich systém, a naznačoval mi, že budu „kaput“. V Jordánsku jsme zase jeli s řidičem, který za jízdy vypil láhev vína. Policie se nebál, tvrdil, že už ji víckrát uplatil.
Asi největší adrenalin ale paradoxně nebyl spojen s lidmi: na Farasanských ostrovech jsme se chodili potápět na místa, kde místní loví barakudy a žraloky. Jelikož jsou ostrovy dost pusté, byli jsme tam vždy sami.
Arabové jsou pověstní svou pohostinností. Když jsi zrovna byl ve společnosti, jak rychle se z cizince stal host?
Velmi rychle. Myslím si, že Saúdové jsou v pohostinnosti někde mezi Kurdy a Íránci, což z nich činí požehnání pro stopaře. Klíčová je samozřejmě barva pleti a pohlaví. Bílý Evropan se na většině území Saúdské Arábie cítí bez nadsázky jako celebrita. Všichni si vás fotí, zvou vás na jídlo i domů a chlubí se vaší přítomností přátelům. Dostalo se to do bodu, kdy jsme jejich nefalšovaný zájem museli odmítat, abychom se vůbec někam posunuli. Někdy ani odmítnutí nestačilo – jednou nás skupinka Katařanů odvezla na svou velbloudí farmu i přes náš výslovný nesouhlas.
Co bylo na celé cestě nejtěžší? A byl okamžik, kdy sis říkal, že jet byla chyba?
Stopování samo o sobě je velmi náročné. Většinu času stojíte u cesty v hluku a prachu, přičemž na Blízkém a Středním východě je krajina hodně jednotvárná a na pohled „mrtvá“. V některých státech téměř neexistuje zeleň, což prokazatelně zvyšuje psychický diskomfort. Neustále se přizpůsobujete změnám, téměř nic nemůžete predikovat – nevíte, kdo vás nabere, kde budete spát, nebo zda budete mít co jíst a pít. Někdy trvá vyřízení víz příliš dlouho, snášíte extrémní horka či mrazy a k tomu táhnete svůj momentální domov v krosně na zádech. Také musíte odpovídat na stejné otázky stále dokola.
Málokdy mívám na cestách skutečnou krizi, protože mi popsaný diskomfort svým způsobem vyhovuje a posouvá mou hranici odolnosti. Riziko malárie v provinciích Džizán a Asír však nebylo příjemné. Neměli jsme antimalarika, protože jsme se až v rizikové oblasti dozvěděli, že přenos skutečně hrozí. Malárie je nebezpečná nemoc s možnými trvalými následky, takže jsem si pokládal otázku, zda cesta do těchto míst nebyla chyba. Po vnitřním hloubání jsem však pocítil klid a šli jsme do toho. Zároveň jsme používali repelenty a nosili dlouhé rukávy.
Zároveň to nebyla tvá první cesta v tomto stylu. V čem se stopování v arabském světě lišilo od toho v Evropě?
Lišilo se hlavně tím, jak skvěle fungovalo. V Evropě je mnoho míst, kde to tak jednoduše nejde. Na Arabském poloostrově mělo smysl stopovat i v noci. Při návratu z Kataru do Saúdské Arábie nás kolem třetí ráno nabral velmi příjemný pán a odvezl nás 200 km na sever. V zemi ovládané přísnou policií udělal nečekané gesto: vzal k sobě dva cizince, kteří vypadali jako tuláci. Nerozuměli jeho jazyku, vyznávali jinou víru, a přesto v nich neviděl hrozbu. To je naprosto fascinující. Nedokážu si představit, že by typický český senior nabral v noci dva Pákistánce.
Vnímal jsi, že je arabská kultura mnohem spjatější s vírou? Jak?
V Evropě židovsko-křesťanská tradice vyvěrá implicitně, v Saúdské Arábii se však kultura a náboženství naprosto prolínají. Nikde jinde jsem neviděl takovou koncentraci mešit. Otázka na náboženství je klíčová pro každého a celé národní dědictví se točí kolem proroka Muhammada. I v muzeu lovu perel se mluvilo o Ka’bě.
Mimo velká města jsou běžné sňatky mezi blízkými příbuznými a celá rodinná politika s nadsázkou připomíná naše 18. století. Prodavači v restauracích raději přeruší kšeft kvůli modlitbě.
V Saúdské Arábii neexistuje postmoderní relativismus – je tam jediná pravda, a tou je islám. V Rijádu nebo Džiddě se sice od ortodoxních hodnot upouští, ale na většině území stále převládají. Je však zajímavé, že pro radikální šíity (např. v Íránu) je vnitřní fungování Saúdské Arábie ostudou islámu, protože v íranském pojetí postrádají dostatečný důraz na šíření víry.
Měli muslimové šanci zjistit, že jsi křesťan? Jak se k tobě po tomto zjištění chovali?
Otázka na náboženství byla součástí téměř každé konverzace. Vždy jsme odpověděli pravdivě a nikdo s tím neměl otevřený problém. Často říkali: „My křesťany milujeme, jsou to naši bratři.“ Židé by to však měli mnohem těžší. Víckrát se stávalo, že nás přesvědčovali o pravosti islámu.
Mluvil jsi s nimi o Bohu? Co tě nejvíc překvapilo na tom, jak náboženství vnímají?
Nejzajímavější rozhovor jsem vedl s imámem v mešitě ve Wadi ad-Dwasir. Šel jsem do diskuse s tím, že chci naslouchat a potlačit předsudky. Bavili jsme se dvě hodiny a konverzace byla místy vyhrocená. Imám mi skákal do řeči a opakoval naučené fráze. Používal typické metody – že mají rádi Ježíše jako proroka, že Alláh je Jahve nebo že podřízené postavení žen je pro jejich dobro a vychází z kultury, nikoliv z víry.
Tento rozhovor mi ukázal, v jak uzavřené bublině tito lidé žijí a jak obtížné je pro ně o své víře pochybovat – doufám, že my křesťané takhle zakonzervovaní nejsme a dokážeme kriticky zkoumat své náboženství.
Mnohem příjemnější byl rozhovor na Štědrý den s rodinou, která nás pozvala na velbloudí maso. Řešili jsme význam našich svátků. Jeden malý chlapec se sice zděsil, že Vánoce jsou tabu, ale jeho starší bratr ho uklidnil. Ten měl o nás, na rozdíl od imáma, skutečný zájem, a i přes vzájemný nesouhlas jsme byli na stejné vlně.
Co se podle tebe od Arabů můžeme naučit a co naopak ne?
Rozhodně bychom se mohli přiučit jejich neskutečné otevřenosti, vřelosti a autentickému zájmu o člověka. Dokážou žít v přítomnosti a radovat se z maličkostí bez potřeby alkoholu. Na druhou stranu, jejich absence politické plurality je žalostná. Popravy za odlišný názor nebo držení marihuany jsou běžné. Randění v západním smyslu téměř neexistuje, což podle mého vede k růstu latentní homosexuality. Domácí násilí je časté a ženy jsou stále pod silným tlakem tradic a omezení.
