Katolický kněz Ladislav Heryán a sociální pracovník a frekventant terapeutického výcviku Petr Pijáček se na společném výjezdu na Ukrajinu setkali s dopady války a nespravedlností. Ve druhé části rozhovoru zmiňují, že ani křesťané v Česku nejsou ochránění před proudem dezinformací, proč křesťan nemůže zůstat lhostejný k utrpení druhých a jak víra formuje odpovědný postoj k veřejnému dění.
Jak si vysvětlujete, že i věřící mají sklon podléhat dezinformacím v online prostoru?
L: To rozdělení na věřící a nevěřící mi přijde problematické. Jsou křesťané, kteří mají křesťanství jako fotbal. Sice je pro ně důležitý, ale to primární je, že mají kam zajít. Stačí jim to. Pak jsou křesťané, pro které je jejich vztah k Bohu na prvním místě a určuje jejich každodenní život a hodnocení toho, co se kolem nich děje.
Neříkám, že se mezi nimi nenajdou tací, kteří vidí Putina jako zachránce tradičních hodnot vůči prohnilému západu. Ale jsou to z mého pohledu lidé, kteří jsou strašně povrchní. Vůbec nepochopili podstatu evangelia. Důležitá je pro ně bezchybná liturgie, ale chybí jim vnitřní rozměr. Oni jsou pouze nalepeni na nějakou formu a na nějakou úzkoprsou představu o bohu, který po nich tu formu vyžaduje.
Proč je právě ten narativ o návratu „tradičních hodnot“ pro část věřících tak přitažlivý? Jakou roli hraje podle vás v české společnosti?
P: Rusové jsou na hybridní informační válku mistři. Využívají otevřenosti naší společnosti a my se tomu neumíme a nechceme bránit. V tom s nimi bohužel spoluhraje spousta lidí, kteří stojí na těch křesťanských pozicích. Vidíme to u Trumpa nebo u evropských „bojovníků za tradiční hodnoty“, jako je Salvini, který s růžencem v ruce káže proti uprchlíkům.
Vidíme to u Orbána a slyšel jsem to v Česku, kdy z úst vysokých představitelů církve zaznívá opakování narativu o zkaženém západě, o dekadenci liberálů. To jsou věci, které slyším z Ruska. Připadá mi, že to svádí na scestí tohoto typu i část katolických elit a věřících, kteří jsou orientovaní na větší poslušnost autoritě.
Má smysl snažit se přesvědčit ty, kteří tento pohled sdílí?
P: Mně nejde o přesvědčování lidí. Myslím, že skutečný zápas se hraje o ty, kteří zatím nemají jasný názor nebo se nacházejí v jakési šedé zóně. Ti mě zajímají nejvíc. Ti, kteří už jsou přesvědčení o tom, že Putin je zachránce Evropy, jsou pro mě padlí na poli informační války. Já se chci se soustředit na jinou část lidí.
L: Když se budu zasazovat za nějaké hodnoty, které považuji za evangelní, tak si myslím, že mi lidé budou víceméně rozumět a že mi nebudou rozumět ti, co mají tu představu o bohu a o světě z mého pohledu hrozně úzkoprsou.
Zástupcům církví se občas vytýká, že by neměli být političtí. Politika a víra by se podle některých neměly míchat dohromady. Je podle vás křesťanství spjato i s odpovědností vyjadřovat se k veřejnému dění?
L: Co jsem se vrátil z Itálie, kde jsem žil 10 let v emigraci, a jsem veřejně vidět, tak mi pořád někdo vytýká, že se vůbec vyjadřuji. Ale já přece nemohu mlčet, když někdo střílí rakety do paneláku. Co to je za křesťanství? Jak můžu vůči tomu nemlčet? Co je to za politiku? Vždyť to není politika, je to barbarský zločin kriminálníků, kteří by měli být zavření. Já to nechápu.
Válka je hodně viditelná, ale kritiku jsem sklízel už dřív – třeba když jsem podpořil politiky před volbami nebo se zastavil na Pražském Majdanu. Já jsem ale přece také občan a nemohu mlčet k člověku, který je prolhaný a chce nám vládnout. Nějací křesťané to nevidí nebo jim to nevadí, ale mně to vadí, tak proč bych to neřekl? Klidně ať si někdo myslí, že jsem špatný kněz, je mi to úplně fuk.
P: Mně přijde křesťanství jako sociální dynamit. Líbí se mi tenhle obraz a myslím, že mám naopak povinnost se k těm věcem vyjadřovat. Mám pocit, že moje víra a to, co v modlitbě žiji, mě vede k větší zodpovědnosti. Nemohu k těmto věcem mlčet. To je asi tak jako neplést politiku se sportem. Jsou příklady totalitních režimů, které jsou postavené na zvrácené křesťanské ideologii, a pokud někdo zneužívá křesťanství k budování totality, budu proti tomu jako křesťan bojovat. Argument, že křesťan se nemá vyjadřovat k věcem veřejným, vnímám jako takové okřiknutí. To si nenechám nikdy v životě vnutit.
Když sledujete situaci ve světě, máte pocit, že žijeme v mimořádně krizové době?
L: Podle mě není lepší a horší doba. Můj oblíbený duchovní autor Richard Rohr napsal knihu, která se jmenuje Everything belongs. Vlastně to znamená, že tady a teď je všechno v pořádku, bohužel i s tou válkou, protože to je vysvědčení o světě, ve kterém žijeme. Ten svět prostě nebude nikdy ideální. Války tu byly vždycky, jen se teď z dálky přesunuly těsně k našim hranicím. Je to drsná realita, ale nakonec platí, že Everything belongs.
P: Myslím si, že ta hluboká krize je tu odjakživa. Není to nová situace. Ani v biblických příbězích doba nebyla nijak růžová. Pohybujeme se v univerzálním příběhu, kterého jsme součástí a je to příběh s otevřeným koncem. Já mám zase rád Palacha, který řekl, že „člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí“. Nechce se po nás víc, ale každý podle toho, na co má kapacitu. Jsme spoluzodpovědní za to, v jakém světě žijeme, a jak říkal Havel, bez nároku na výsledek. Je třeba to dělat, protože je to správné. To ještě neznamená, že to musí dopadnout dobře, ale to už není v mých rukách.
V blízkosti války a rostoucích globálních konfliktů se znovu vrací otázka zla ve světě. Jak se na ni díváte z křesťanské perspektivy?
L: Věřím, že náš svět pochází od Boha, který je láska, milosrdenství a zdroj darovaného bytí, na němž máme podíl. Ale pokud je Bůh skutečně láska, spravedlnost a milosrdenství, co si počneme se vší tou nespravedlností? Jak je možné tyto dvě misky vyrovnat? Máme vůbec něco, čím bychom tu hroznou tíhu zla vyvážili?
Na otázku zla ve světě existuje spousta odpovědí a mně se líbí, jak s ní nakládá svatý Pavel ve 2. listu Korintským 5:21, to je velmi důležitý verš. Sv. Pavel říká, že Bůh učinil Krista hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností. Takže když třeba sloužím mši a říkám „toto je moje tělo, které se za vás vydává“, věřím, že ono se pořád vydává. Kristus se do zla světa vydává pořád dokola. Aby Bůh mohl být láska, tak Kristus se v tom zlu pořád vydává. Jinak to neumím. Myslím, že sv. Pavel na to taky neuměl reagovat jinak.
Co vám brání v podlehnutí beznaději nebo strachu, když kolem sebe vnímáme atmosféru stupňujícího se strachu a násilí? Co vám pomáhá zachovat si naději?
P: Modlitba!
L: Pro mě je to život ve svém skutečném já. Dospělý člověk má na rozdíl od dítěte dvě tváře. Jedna je ta pravá, o které možná ani neví. Ta druhá je falešná – je to obraz, který jsme si vytvořili a navázali ho na vše pomíjivé: na vztahy, majetek či vzdělání. Teprve když se tento falešný obraz v krizi rozbije, člověk zjistí, že to nebyl on. Objeví své skutečné já, které je nezávislé na vnějším světě, protože je věčné.
To naše skutečné já je taková osobní aktualizace v Boží přítomnosti. A pokud jsme s tím v kontaktu, tak je všechno, co se děje kolem, vedlejší. Je možné to také nazvat modlitbou. Jakmile se k tomu člověk dostane a objeví to, začne to určovat jeho vztah ke všemu. Stane se to zdrojem pokoje a radosti. Je to ten poklad, který máme v sobě. To neznamená, že jsem zbaven utrpení, ale že ho prožívám jinak než v beznaději.
