Jak stárnu, jsem pomalejší a pomalejší. Nikdy jsem si nepředstavoval, že mi všechno bude trvat tak dlouho. Co jsem dřív stihl za půl dne, dnes dělám týden. Už samotné ranní uvedení do provozu mi dnes vezme významnou část dopoledne. Aby toho ale nebylo málo, tohle není jediná těžkost, kterou pozoruji. Kromě pomalosti roste i moje unavitelnost. Udělám pár drobností – a chtělo by to si sednout. Nebo rovnou lehnout a zdřímnout. A čas letí. A práce stojí.
Když člověk narazí na problém, potřebuje hledat řešení, samo od sebe se nenapraví nic. V tomto případě bylo zjevné, že potřebuji zvýšit efektivitu svého jednání. Vědomě zrychlit své pohyby, promyslet si pohybové postupy a pak je důsledně dodržovat, v každém okamžiku jednat s rozmyslem a nedělat nic, co by nebylo naprosto nutné k dosažení kýženého výsledku, omezit prostoje i rozptylování.
To všechno se dá celkem snadno udělat, vyžaduje to jen trochu myšlenkové kázně. Jistě, dlouhodobě ji udržet náročné je, krátkodobý pokus ale až tolik síly nevyžadoval. Padlo rozhodnutí a šel jsem do toho. Soustředěné úsilí přineslo plody. Volného času najednou přibylo. Mohl jsem víc odpočívat. Všechno jsem mohl dělat ve větší pohodě.
Jak je to se zvýšením efektivity?
Jenže – skutečným důsledkem zvýšení mé efektivity nebylo rozvolnění stávajících povinností, víc procházek ani lenošení. Nabídek činnosti je kolem nás stále dost, získaný čas se hlásil o své využití, a tak za chvilku přibylo další zaplněné okénko v kalendáři. Vyšší efektivita nevedla k menší únavě, ale k rozšíření pracovní náplně.
Něco mi to připomnělo. Psal se tenkrát rok 1865 a v Británii vyšla kniha s názvem Uhelná otázka (The coal question). Její autor, William Jevons, v ní postuloval zajímavý paradox, dnes nazývaný jeho jménem. James Watt v té době zdokonalil parní stroj, najednou mu stačilo daleko méně uhlí. Obecně se tenkrát předpokládalo, že zvýšení efektivity stroje sníží celkovou spotřebu paliva. Praxe ukázala pravý opak. Zvýšení efektivity stroje vedlo k výraznému rozšíření jeho užívání. Růst počtu strojů vedl ke zvýšení těžby uhlí, jehož cena se v důsledku toho snížila, což zpětně povzbuzovalo k využívání strojové síly. Jevonsův paradox na základě této zkušenosti říká, že zvýšení efektivity využívání nějakého zdroje nevede k poklesu jeho spotřeby, ale naopak k navýšení.
Zajímavý jev. Odkud se bere? A jak se s ním vyrovnat? Jde o železný zákon příčiny a následku, nebo se můžeme jeho dopadům nějak bránit?
Hledejme rytmus života!
„Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí, kdo miluje hojnost, nemá nikdy dost,“ říká biblický Kazatel. Bible to zná, protože zná naše srdce, naši duši. Kde jde o peníze, o majetek, je nám to asi celkem zřejmé. Musí ale jít jen o vlastnění věcí?
Nemusí. Zdrojem je i náš čas, naše síly! A týká se to i všelijaké služby, lidem i Bohu. Pán Bůh to ví, proto v Desateru přikázal i odpočinek: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.“ Pro židy zásadní pravidlo života. Většinou ale nejsme židé a od Mojžíšova zákona jsme podle apoštolových slov svobodní. A tak většina z nás sobotu nesvětí, slavíme neděli jako připomínku Kristova vzkříšení. K tomu si ovšem říkáme, že je potřebné dodržovat rytmus života, šest dní pracovat, jeden odpočívat. Většinou v neděli; kazatelé a další, pro které je neděle nutně pracovním dnem, si mají zvolit nějaký jiný.
Jistě je možné fenomén soboty chápat zmíněným způsobem. V návaznosti na Jevonsův paradox ale vnímám i jinou, možná ještě výstižnější aktualizaci Božího přikázání do dnešní doby a mimo židovský svět. Nejde jen o dny a o rytmus života. Jde o ambice: Nechtějme být nejlepší. Nechtějme beze zbytku využít všech možností, které se nám nabízejí. Nebojme se občas nevědět, odmítnout, přiznat, že na víc už nemáme kapacitu ani sílu.
Snaha o vyšší efektivitu je chvályhodná, je ale třeba si k ní hned od začátku stanovit limit, přes který nepůjdu. Třeba nebát se přiznat hranice svých schopností a sil. Udělat co nejlépe to, na co mám, a to, na co už nemám (schopnosti, prostředky, síly), svěřit Pánu Bohu. On tím možná pověří někoho jiného.
Za Rádio 7: Petr Raus
