Vždycky znovu mě překvapuje, jaký vztah mají mnozí lidé k politikům. Narážím na to v různých situacích, ať už jde o reakce na některé mé Glosy, které se politiky dotýkají, nebo o soukromé rozhovory s přáteli či známými, o poslech nejrůznějších mediálních anket, kde se lidé mohou k politikům vyjadřovat či o reportážní záznamy z demonstrací a podobných veřejných akcí.
Emocionální polarizace je v těchto případech extrémní. Je ovšem přirozené, že lidé s neutrálním vztahem k politice se demonstrací neúčastní. To, co vnímáme jako veřejné mínění, je tak často jen hluk dvou vyhraněných menšin, zatímco umírněná většina si zachovává odstup. To je nepochybně pravda, nic to ale nemění na existenci těch, kteří svůj vztah k politikům prožívají velmi emocionálně. A není jich málo.
Proč tomu tak je? Kde se berou důvody takového citového nasazení? Protože politikové ovlivňují náš každodenní život? V tom ale nejsou sami! Nemalý vliv na prostředí, ve kterém žijeme, mají třeba popeláři, a přece je většinou ani neznáme jménem. Podobně nás ovlivňuje množství lidí, kteří nám zprostředkují nejrůznější služby. Možná si pamatujeme jejich podobu, jméno ale známe jen ve velmi výjimečných případech a že bychom si k nim vytvářeli nějakou citovou vazbu, to téměř nepřichází v úvahu. Proč je tomu u politiků jinak?
Protože mají moc přetvářet systém, ve kterém žijeme? Po pravdě řečeno, jejich možnosti jako jednotlivých osobností jsou docela omezené, přinejmenším v našem demokratickém systému. Ani v totalitních režimech si jednotlivec nemůže dovolit cokoli. Politika je ve své podstatě neustálým balancováním na ostří nože, kde sebemenší zaváhání může zvrátit situaci. Manévrovací prostor politika bývá v realitě mnohem těsnější, než se na první pohled zdá.
To si ale často nechceme připustit. Úžasným způsobem to vyjádřil geniální básník Jaromír Nohavica v písni Pane prezidente. Od politika čekáme všechno. Očekáváme, že se o nás postará.
Vazby na politiky jako náhrada vztahu s Bohem?
Může se to ale stát? Po pravdě řečeno, dobrý politik by měl řešit problémy většiny populace, což prakticky vylučuje péči o jednotlivce. Pravda, na předvolebních mítincích to vypadá, jako by zájem o potřeby jednotlivců byl tím hlavním hybatelem politikovy veřejné aktivity, z logiky věci to ale nikdy nemůže být pravda. Politik je vůdce stáda, nikoli pečovatel.
Zdá se mi, že tato emocionálně mimořádně silná vazba na konkrétního politika je sekundární náhražkou chybějícího vztahu k Bohu. „Neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě,“ modlil se kdysi svatý Augustin. Zdá se mi, že v současných časech návratu všelijakých pohanských přestav se tento neklid lidských srdcí vrací a nutí nás hledat náhražky. Na politiky pak klademe požadavky, kterým nikdy nemohou dostát, protože přesahují lidské možnosti.
Co s tím? Jako v mnoha dalších podobných situacích platí i tady dobrá obecná rada: Přemýšlet. Je vůbec možné, aby splnil, co slibuje? Odkud na to vezme, má k tomu zdroje? Dají se slibované věci prosadit politickou mocí? Nevypráví nám pohádky?
„Nedoufejte v knížata, v člověka, u něhož záchrany není. Jeho duch odchází, on se vrací do své země, tím dnem berou za své jeho plány,“ zpívá biblický žalmista. A jiný autor v jiném žalmu: „Lépe utíkat se k Hospodinu, než doufat v člověka.“ Chápu, že člověku, který v Boha nevěří, to zní jako knížecí rady. Přiznávám ale, že jinou radu vlastně neznám. Když se dívám kolem sebe, zdá se mi, že demokracie selhává a dobrých panovníků v celé historii lidstva aby člověk pohledal. A tak se chci držet svého Boha. Nic jiného se mi v životě tolik neosvědčilo.
Za Rádio 7: Petr Raus
