Byla noc, když někdo zaklepal na dveře její kuchyně. Ljudmila věděla, že pokud neotevře, vojáci dveře vyrazí. Když otočila klíčem, muž v ruské uniformě ji udeřil pažbou pušky do obličeje. Vyrazil jí zuby, bil ji do žeber a ledvin, táhl ji za vlasy, pořezal břicho nožem a nakonec ji znásilnil. Odešel až po šesti hodinách s hrozbou, že se za dva dny vrátí a zabije ji. Ljudmila přežila a dnes mluví nahlas – společně s dalšími ženami, které prošly podobným utrpením.
Sedmasedmdesátiletá bývalá středoškolská učitelka byla jednou z mála žen, které útok nahlásily ukrajinské policii. Po šesti měsících v nemocnici, kde se léčila z tuberkulózy a zotavovala ze čtyř zlomených žeber, našla Ljudmila sílu začít mluvit o svém utrpení. Připojila se k podpůrným skupinám SEMA Ukraine, kde našla komunitu žen, které prožily podobné hrůzy, a kde se začala léčit psychicky i emocionálně.
„Byla jsem proti nahlášení,“ vzpomínala Ljudmila v rozhovoru pro New York Times, „ale dcera trvala na tom, že Rusové musí zaplatit. Měla pravdu.“ Své svědectví dnes šíří nejen po celé Ukrajině prostřednictvím médií i osobních setkání.
Sexuální násilí jako zbraň války
Příběhy jako ten Ljudmilin bohužel nejsou ojedinělé. Podle zprávy Nezávislé mezinárodní vyšetřovací komise pro Ukrajinu je sexuální násilí používáno systematicky jako nástroj války – k zastrašení civilistů, psychickému zlomení a trestu za odpor. Komise dokumentuje případy znásilnění a mučení žen, které byly zadrženy ruskými bezpečnostními složkami. „Některé ženy byly během výslechů znásilněny jako prostředek nátlaku, zastrašování nebo trestu; jiné byly nuceny ke svlékání donaha před mužskými strážci,“ uvedl předseda vyšetřovací komise Erik Møse.
Systematické používání sexuálního násilí jako nástroj ponížení není ničím novým – historicky se opakovalo snad ve všech možných světových konfliktech –, ale v ukrajinském konfliktu získalo zákeřnou, často skrytou podobu. V hluboce nábožensky a konzervativně založené Ukrajině čelí přeživší sexuálního násilí často hlubokému studu, izolaci a někdy i myšlenkám na sebevraždu. Přesto se některé ženy rozhodnou vystoupit z ticha, vyhledat podporu a začít vyprávět.
Právě zde vstupuje do hry organizace SEMA Ukraine, ukrajinská pobočka mezinárodní sítě podporující přeživší sexuálního násilí v konfliktech. Poskytuje ženám psychologickou, zdravotní, právní i finanční pomoc a vytváří bezpečný prostor, kde mohou sdílet své zkušenosti a nacházet komunitu. Zakladatelka organizace, Iryna Dovhaň, sama přežila brutální útok ozbrojených separatistů v roce 2014 a věří, že sdílení příběhů a vzájemná podpora je klíčem k uzdravení. „Doufám, že svět se postaví vedle nás. Nepotřebujeme soucit, chceme společný boj, aby se to neopakovalo,“ uvedla v jednom z rozhovorů Dovhaň.
K organizaci SEMA se jako jedna z prvních žen zapojila také filmařka Alisa Kovalenko, která sama byla v roce 2014 zadržena a sexuálně napadena. Právě její dokumentární film Po stopách bude letos promítán na festivalu Jeden svět.
Na kameru citlivě zachycuje svědectví žen, které si prošly sexuálním násilím ze strany ruských okupantů – a jednou z hrdinek je i Ljudmila. Zohledňuje jejich odvahu, bolest i každodenní radosti. „Naše příběhy jsou důležité – a čím víc o nich mluvíme, tím víc snižujeme stigma a ukazujeme, že přeživší nejsou sami,“ uvedla po berlínské premiéře Kovalenko. Film Po stopách připomíná, že válka není jen o boji, vojenských cílech nebo zničené infrastruktuře, ale především o lidských životech a tělesné i psychické integritě, kterou nelze snadno změřit nebo opravit a jejíž následky v současnosti nejsme schopni vidět.
Dokumentární snímek do Česka přináší mezinárodní festival Jeden svět, který od roku 1999 přináší českému publiku dokumentární filmy o lidských právech a umožňuje veřejnosti konfrontovat se s obtížně viditelnými problémy současného světa. Projekce filmu se uskuteční 13. března 2026 ve 20:30 v kině Bio Oko a 18. března 2026 v 17:15 v kině Evald.
