Je škoda, jak málo milosti mezi sebou my křesťané často máme. A přitom máme takový vzor. Boží lásku si nikdo z nás nemohl nikdy nijak zasloužit. Žádné dobré skutky ani vzorné chování nezakládají nárok na Boží přízeň. Bůh odpouští každému kajícníkovi ochotně a bez výhrad.
Když se Ježíše ptali, kolikrát mají odpustit tomu, kdo jim ublíží, zněla otázka: snad sedmkrát? A patrně jim to připadalo jako velká velkorysost. Ježíš ale odpověděl: kdepak. Odpusť sedmdesátkrát sedmkrát. Což se tradičně vykládá jako: odpusť vždycky. Dokud jsme naživu, nikdy nemůžeme říct, že jsme už tak dokonalí, že nemůžeme zhřešit. Protože právě ve chvíli, kdy bychom to řekli, bychom zhřešili pýchou.
Přesto často odsuzujeme druhé, kteří selhali. Nechceme s nimi nic mít. Přestaneme číst jejich knihy, poslouchat jejich kázání nebo písně, i když nás dříve posouvaly blíž k Bohu a otevíraly nám nové pohledy. Kdyby malovali obrazy a my si nějaký kdysi koupili, nejraději ho schováme někam do tmy za skříň, ačkoli nám dříve přinášel radost a naději. Autor je přece hříšník.
Čtu různé diskuse o populárním autoru a řečníkovi Philipu Yanceym. Přiznal se k hříchu, kál se, hříšný vztah ukončil a chce věci napravit. Rozhodl se dál veřejně nevystupovat ani nepublikovat. Nejsem Bůh a do jeho srdce nevidím, ale to, co vidět je, by nám mělo stačit. Ano, vztah trval osm let, nebyl to ojedinělý úlet. Navázal ho ve svých osmašedesáti letech. Je to jistě smutné a bolestné, jeho žena sama řekla, že to pro ni byl šok. Chápu to. I já bych byla v šoku. Jenže víc nevíme – a ani nám po tom víc není.
Bůh Philipa Yanceyho použil velmi silně. Knihy, které napsal, zásadně ovlivnily vnímání vztahu k Bohu, pojetí milosti i způsob, jak se vyrovnávat s bolestí a utrpením. Pro mě osobně byly tyto knihy velmi důležité. Vím, že je četli i lidé, kteří se do té doby o víru nezajímali – a přesto je skrze ně Bůh začal oslovovat. Takového Boha chtěli poznat. Philip Yancey si psaním těchto knih nemohl „zasloužit“ víc Boží lásky, protože tu už dostával plnou a dokonalou. Ty knihy jsou dobré. Vyřazovat je dnes z knihoven nebo tvrdit, že jsem je nikdy nečetla a že se bez nich obejdu, mi připadá hloupé. Je to spíš projev ignorance než spravedlnosti.
Existují dokonalá díla lidských rukou. Často jsou to umělecká díla: Michelangelův David, da Vinciho Poslední večeře, Dantova poezie, Čapkovy povídky, Beethovenovy symfonie, Bachovy fugy, egyptské pyramidy, chrámové stavby, hudba Beatles, Queen, Led Zeppelin, U2 a mnoha dalších. Vytvořili je hříšní lidé. Někteří z nich s Bohem žili, jiní se k Bohu vůbec nehlásili – možná ho neznali, možná je nezajímal. Nic z toho ale nesnižuje hodnotu jejich díla. To dobré v něm je Boží.
Možná sám autor minul moudrost, o které ve svých knihách psal. To se stává. Odsoudit ho úplně – i s jeho dílem – je hloupé a pyšné. Kdo stojíš, hleď, abys nepadl.
