Každý chceme v životě obstát – především sami před sebou. Učíme se vydržet tlak, být silní, odolní, výkonní. Často si namlouváme, že právě to z nás udělá spokojené a úspěšné lidi, že nás to dovede k uznání a trvalému pocitu hodnoty. Svou cenu pak měříme produktivitou, jejíž nádoba je však bezedná: nikdy v ní nebudeme dost a nikdy nedohlédneme na její dno.
Co se vlastně snažíme vydržet? Čemu se bráníme a proč? A co přesně je to, co má – podle našeho přesvědčení – podmiňovat naši budoucí spokojenost? Slabost jsme se naučili vnímat jako selhání, jako něco, čeho je třeba se zbavit. Vytvořili jsme společenství, které často fandí extrémům a kde se odolnost stává nejen ctností, ale i sebezáchovnou strategií. K rozmanitosti lidských postojů máme sice snadný přístup, ovšem neméně snadno v sobě pěstujeme předsudky a zjednodušující soudy. Odolný – dobrý. Křehký – špatný. Tento zkratkovitý, duální pohled ale říká méně o realitě člověka a více o našem strachu.
Psychická i fyzická odolnost vychází ze schopnosti pracovat s vlastními zdroji – vrozenými i získanými – a také s oporami vnitřními i vnějšími. Každý se rodí s jinou mírou odolnosti a stres je nevyhnutelnou součástí života. Odolnost je přirozená a dá se rozvíjet i velmi nenásilně. Problém nastává ve chvíli, kdy se z ní stává vynucený ideál: hypertrofovaná schopnost snášet tlak i tam, kde o přežití vůbec nejde. Taková odolnost je spíš neefektivním hospodařením se silami. Rámuje život jako permanentní bitvu, v níž potlačujeme vlastní křehkost a vnímání slabosti druhých v nás probouzí stud, odpor, někdy i skrytou touhu po převaze. Nerovnovážné vztahy, soutěžení, anonymní útoky v online prostoru – to vše může vyrůstat právě z tohoto nastavení.
Křehkost přitom není bezvládnost ani přehnaná emotivita. Pokud není nadsazená a bezdůvodně přehrávaná, je schopností citlivě vnímat tlak, který na nás přichází, a rozpoznávat vlastní limity v kontextu, v němž se nacházíme. Umožňuje hlubší porozumění situaci, empatii a přiměřenou, autentickou reakci. Vyžaduje však odvahu – odvahu tuto kvalitu žít, opakovaně a ve vztahu. Jde o křehkost performativní, otevřenou, ochotnou vstoupit do světa, nikoli se před ním uzavírat.
Křehkost jako předpoklad růstu
Chceme-li prožívat vlastní individualitu v její aktuální pravdivosti, nemůžeme se tvářit, že jsme zodpovědní jen sami za sebe, za své pohodlí a prosperitu. Péče o sebe je nezbytná – protože chceme-li něco dávat, musíme mít z čeho brát –, ale náš svět je zároveň světem propojeným. A to, co propojuje, je v každém smyslu komunikace.
Žijeme v prostoru zdánlivě nekonečných možností, kde se pravda snadno rozmělňuje a opodstatněný postoj splývá s libovolným názorem. Orientace v takovém světě je složitá a reflexe vlastního života o to náročnější. Co máme dělat? Kam směřujeme? Často se bojíme důsledků rozhodnutí, která se možná nikdy nenaplní. Tyto obavy nás drží v barikádě – v napětí mezi přehnanou odolností a obávanou křehkostí. Barikáda se pak mění v křeččí kolečko, které se točí až k vyčerpání a vyhoření.
Život je ale mnohovrstevnatý. V kolečku můžeme zahlédnout spirálu a v barikádě výchozí bod pro hledání rovnováhy. Odolnost i křehkost nám obě něco říkají o hranicích: ta první často o obranných liniích, které stavíme i sami před sebou; ta druhá o mezích, jež nás – byť bolestně – zvou k otázkám po hodnotě a smyslu. Pokud jedno vidíme bez druhého, popíráme vlastní integritu i podstatu života, který je konečný.
Co kdyby právě křehkost byla jedním z předpokladů lidského růstu, vnitřní síly a skutečnějších vztahů?
