Lucie Malánová je projektová a finanční manažerka ADRA, která řídí humanitární pomoc v komplexních regionech od Libanonu a Sýrie až po tranzitní zóny migrace v Ekvádoru a Peru. V rozhovoru odhaluje, jak se balancuje mezi vojenským výcvikem, časovými posuny a hlubokou, osobní empatií k lidem na útěku.
Spravujete projekty v extrémně rozmanitých oblastech – od válečných zón na Blízkém východě po migrační koridor v Latinské Americe. Který z vašich projektů je aktuálně nejnáročnější?
Zdaleka nejnáročnější je projekt Hope v Peru a Ekvádoru – a to hned ze tří důvodů. Za prvé je to objemově největší projekt s největším dosahem, jehož cílem je poskytnout pomoc až 183 tisícům lidí. Za druhé je tříletý a za třetí je financován Evropskou komisí, což znamená komplikované administrativní požadavky a naprostou transparentnost.
Musíme mít vytvořené podrobné protokoly na všechny aktivity a procesy, které realizujeme. Mou rolí je být hlavní spojkou mezi kolegy na místě a donory a zajišťovat, aby celá implementace proběhla finančně i fakticky v pořádku.
Jaké je hlavní zaměření vaší pomoci uprchlíkům v Ekvádoru a Peru a jak se situace v současnosti mění?
Migrační krize ve Venezuele uvrhla mimo domov 7 až 9 milionů lidí. Přestože se migrační toky změnily a už nevidíme tak masivní odchody jako v letech 2018–2020, politická situace, hyperinflace a bída lidi nutí tuto zemi opouštět, protože nevidí naději na změnu.
Většinou se jedná o migranty, kteří nemají právní status uprchlíka a hledají práci a bezpečnější život. My pomáháme v nejzranitelnějších tranzitních regionech na hranicích Ekvádoru a Peru, kde je menší přístup ke službám.
Naše pomoc se dělí do pěti oblastí: nouzové ubytování, výživy (provoz jídelen), zdravotní péče (včetně specializované péče, například pro těhotné a kojící ženy), dále přístup k vodě a hygieně skrze tzv. wash pointy (místa se sprchou a toaletou) a nakonec psychosociální a právní pomoc.
Při monitorování jste viděla, jak humanitární práce proniká do nejmenších detailů lidského života. Jaký osobní zážitek z Ekvádoru vám nejvíce utkvěl v paměti?
Nejkrásnější zážitek mám z jedné ubytovny na severu Ekvádoru. Ačkoli mají kolegové omezené prostředky, viděla jsem obrovské nadšení, s jakým vylepšovali své prostory, aby se příchozí cítili dobře a našli, co potřebují. V klubovně pro mladistvé udělali dvě věci, které mi přišly skvělé. Pro dospívající dívky tam připravili toaletní koutek se zrcadlem, hřebeny a základní kosmetikou. Vysvětlili mi, že dlouhé týdny na cestě bez možnosti údržby hygieny a bez přístupu k zrcadlu snižují jejich vlastní sebeobraz. Ta míra soucitu a empatie se zhmotnila do zrcadla, laků na nehty a řasenky.
Druhým skvělým detailem byla multisenzoriální deska, kterou vytvořili pro děti s poruchou autistického spektra. Je to deska s různými materiály (plyš, vlněné bambulky), která jim umožní získat potřebnou stimulaci chybějící na cestě. Přišlo mi to nádherné, protože specializovanou péči, která se i v Evropě teprve rozvíjí, dokázali nabídnout za pomoci velmi jednoduchých prostředků.
Nedávno jste absolvovala kurz přežití pro humanitární pracovníky, který organizovala armáda. Co nejdůležitějšího jste si z výcviku odnesla s ohledem na nadcházející cesty?
Kurz samotný je velmi silný zážitek, protože vás vytrhne z komfortní zóny – zažijete spánkovou deprivaci, nedostatek jídla nebo přespání v přírodě. Nejsilnější pro mě osobně bylo ponoření se do scénáře a práce v týmu lidí, které jsem neznala. Musela jsem se jim naučit věřit a spolehnout se na ně – a právě to, že si můžu říct o pomoc a spolehnout se na lidi kolem sebe, je něco, co si člověk v plném komfortu neuvědomí.
Jak balancujete mezi riziky v terénu a nutností vykonávat tuto službu lidem zodpovědně?
Všechny regiony, kam jezdíme, jsou nějakým způsobem rizikové. Sýrie a Libanon mají aktuálně vyšší úroveň rizika než Peru. Přípravu dělím na tři složky. První a nejdůležitější je mentální příprava: musím mít srovnáno v hlavě, proč tam jedu a jaký je můj osobní práh rizika. Je potřeba to brát jako službu lidem a řemeslo, nikoli jako hrdinské dobrodružství.
Dále je zásadní znalost kontextu, což například v Sýrii znamená vědět, jaké zvolit oblečení, a uvědomit si kulturní odlišnosti – například jaké je moje postavení jako mladé ženy. Fyzicko-zdravotní část zahrnuje očkování a sledování zdravotního stavu, aby člověk nemusel řešit zubaře někde na hranicích Ekvádoru.
Samozřejmě, vojenská příprava, například to, jak si nasadit neprůstřelnou vestu, je dobrý doplněk, ale je to jen malá složka komplexního snižování rizika. Klíčové je mít sepsaný plán cesty, předat ho kolegovi v Praze a pravidelně se hlásit, když zrovna máte telefonní signál.
Jak zvládáte work-life balance? Jak vaše práce ovlivňuje váš osobní život?
Je to hluboce hodnotová práce, která vyžaduje empatii a zájem. Člověk nemůže odejít s čistou hlavou. Nejde o práci „od 9 do 5“, protože v pět se v Ekvádoru teprve začínají řešit první věci. Většinou dopoledne řeším Blízký východ a odpoledne začíná Latinská Amerika.
Zároveň to není nejjednodušší povolání pro osobní život. Musím s tím počítat já a musí s tím počítat i můj partner a rodina. Mám výhodu, že zatím nemám děti, takže koordinace je celkově jednodušší. Je nutné toto řemeslo vykonávat zodpovědně – vůči lidem závislým na pomoci, ale i vůči sobě. Kdybych tři roky dávala práci úplně všechno a vyhořela, nebylo by to udržitelné ani zodpovědné a ve výsledku by to mohlo lidem ublížit. Mám to štěstí, že mám doma podporu a partner vidí v mé práci smysl, což se projevuje i například v rozdělení práce v domácnosti.
Jak mohou dárci a podporovatelé nejlépe podpořit práci ADRA, zejména v kontextu klesající podpory humanitárních organizací ze strany některých vlád?
Politické tendence, jako je omezování neziskových organizací nebo pokles financování (např. v kontextu USAID), jsou paradoxní, protože humanitární potřeby neustále rostou. Proto je pro nás o to důležitější a zásadnější lidská sounáležitost a spoléhání se na individuální dárce, kteří nám pomáhají udržet tuto potřebnou službu a snad i měnit náladu ve společnosti.
Veřejné instituce jako například Ministerstvo zahraničních věcí nebo Evropská komise nám na naše projekty přispívá zpravidla 90 % nákladů, zbylých 10 % prostředků musíme poskytnout z našich zdrojů jako finanční spoluúčast. Získat právě těchto 10 % je pro nás proto klíčové a bez finanční pomoci dárců bychom toho nebyli schopni.
Lidé mohou přispět na obecný humanitární účet nebo na specifický účet pro jednotlivé projekty, například pro Peru a Ekvádor, případně využít ADRA dárek.
