Jak se mají křesťané vztahovat k politické moci? Tomu se ve své knize Ježíš a mocnosti (Biblion, 2025) věnují dva anglikánští teologové N. T. Wright a Michael Bird. Tato recenze pojmenovává tři oblasti, do nichž autoři přispěli, a také nabízí několik kritických bodů k jejich postupu.
Přínos první: obnova teologie Božího království
Autoři rehabilitují pojem Božího království a ukazují na jeho nenadálou aktuálnost. V knize se můžeme dočíst následující výrok: „Věříme, že odpovědí církve na globální krizi dnešních dní je, stručně řečeno, Boží království.“ Zdůrazňují přitom, že úkolem křesťana je „pracovat pro království“, nikoli království budovat, protože to podle nich činí výlučně Bůh. Boží království není jen abstraktní, nehmotná a jinak vzdálená realita, ale konkrétní povolání církve pro dnešní svět, které se zhmotňuje v konání.
Přesto v knize chybí důkladnější vysvětlení toho, co tedy Boží království je – čtenář musí hledat napříč celou knihou, a ani tak nedostává zcela uspokojivou odpověď. Lépe a podrobněji je pojem vysvětlen například v jedné ze starších Wrightových knih s názvem Překvapivá naděje (Biblion, 2018, str. 233–254).
Přínos druhý: kritika křesťanského nacionalismu
Aktuálnosti knihy značně napomáhá analýza současného křesťanského nacionalismu, který autoři jednoznačně označují za hrozbu pro církev i celou společnost. Křesťanský nacionalismus vysvětlují jako směšování evangelia s mocenskými zájmy jedinců, národa, ideologií či kultury a varovným signálem má pro nás být jeho spojování s jakýmkoli násilím. Tím je totiž narušeno základní poselství Kristova Kříže i Vzkříšení – že mocnosti světa si Kristus nepodrobil násilím, ale smířil je se sebou, a to spolu s dramatickou láskou v akci.
Za jednu z prvotních hrozeb označuje kniha úzkoprsé zaměření některých křesťanských nauk na to, jak se dostat do nebe. Tím je totiž zdejší svět odsunut do pozadí jako irelevantní a nedůležitý, což vede mimo jiné k lhostejnosti k chudým, trpícím nebo stavu životního prostředí.
Nebezpečí však může představovat i opačný extrém, k němuž se autoři už příliš nevyjadřují: když určité proudy křesťanských nacionalistů sice přijmou starou formuli z modlitby Otčenáš „jako v nebi, tak i na zemi“, ale pojem „Boží království“ pokřivují už jen tím, že prosazují jeho naplnění za pomoci síly či dokonce násilí.
To mají autoři zřejmě na mysli, když varují před spojením křesťanské hegemonie s občanským náboženstvím a otevřeně označují politiku Donalda Trumpa za hrozbu. Současně však naznačují, že nebezpečí křesťanského nacionalismu sahá mnohem dál než k trumpismu nebo hnutí MAGA. Rozšiřování Božího království totiž znamená šíření evangelia, nikoli expanzi politického vlivu.
Přínos třetí: církev jako svědomí moci
Kniha Ježíš a mocnosti připomíná, že církev má zodpovědně kritizovat a zrcadlit jakoukoli moc. Autoři poukazují na to, že tato role byla církvi po staletí vlastní, dnes ji však převzala média a nezávislé instituce. Wright i Bird jsou přesvědčeni, že právě tato pozice – role morálního svědomí společnosti – je pro církev stále vhodná, a to navzdory svým vlastním selháním.
Na církevní prohřešky autoři nezapomínají. Naopak, prostřednictvím fundovaného historického exkurzu na ně otevřeně upozorňují a zdůrazňují, že církev má být takovým morálním svědomím sama sobě. Tato „moudrá kritika“ podle nich patří k ústřednímu poslání církve.
Její opak – tedy rezignace na kritickou sebereflexi – by jen prohloubil pohled velké části společnosti na církev jako na „podivný koníček menšiny“. V takové situaci navíc věřícím, včetně církevních představených, hrozí únik do zbožnosti odtržené od reality a ztráta kontaktu se světem mimo zdi církevních staveb.
Autoři hovoří o prorockém rozměru kritiky církve, současně však pečlivě zdůrazňují, že tento hlas pramení z Ducha svatého, ne z momentálního přesvědčení kohokoli z věřících, a už vůbec není automaticky dán autoritou hierarchů.
Několik kritických podotknutí
Za lehce zbytečnou okliku lze označit rozsáhlé historizující pasáže knihy – ty jsou ale většinou umně propojeny s dneškem, jejich výskyt v knize tím tak může být ospravedlněn. Přesto však mohli autoři zvážit, jestli část prostoru z „historického exkurzu“ nevěnovat raději hlubší analýze současného stavu světa i církve. Taková změna by, coby postranní důsledek, mohla vést i k potřebě propracovanějšího vysvětlení pojmu Božího království.
Jelikož i sami autoři upozorňují, že nenabízí ucelenou politickou teologii, je vhodné doplnit četbu Ježíše a mocností jinými tituly. Doporučuji například knihu Ukřižovaný Bůh od Jürgena Moltmanna, která může celou problematiku vhodně doplnit: „Když pak [křesťanské církve] samy sebe považují za nepolitické či apolitické, je to pouze důsledek společenské zaslepenosti, v níž trčí.“ Stejně jako křesťané nemohou být apolitičtí, tvrdí Moltmann, tak je tomu s Bohem: „Ukřižovaný Bůh není nepolitický Bůh. Je to Bůh chudých, utlačovaných a ponížených.“
