Za pár dní to začne. Spousta nás žen bude trpět syndromem neduchovní materialistky. Je to jasné, začíná advent. Podle pravidel, která nutně museli vymyslet a zformulovat muži, je o adventu zapotřebí každý den trávit v tichém usebrání, postit se, modlit se aspoň hodinu denně u nevoňavé svíčky, vyhýbat se každé zábavě a hlučné společnosti, zpytovat své hříšné nitro a hledat nápravu svých světských marných tělesných žádostí.
To ale není vše. Je také zapotřebí zvládnout pracovní nápor spojený s koncem kalendářního roku, vygruntovat celou domácnost, nakoupit vánoční dárky a zásoby jídla, tradičně nutného pro Vánoce, napéct obrovské množství nesmyslně drobných sladkostí, všechno to zpracovat a připravit na sváteční dny.
Z pouhého výčtu je dost jasné, že tyto oblasti si navzájem odporují a není možné zvládnout obě zároveň. Nemůžete vykrajovat perníčky nebo slepovat linecká kolečka a u toho myslí bloudit v nadzemských výšinách. Nebo samozřejmě můžete, ale pak to špatně dopadne. Jak se chcete vyhnout davům lidí, když musíte nakupovat? Jak se dokážete nebavit, když musíte navštívit všechny vánoční besídky a vystoupení svých dětí?
S železnou pravidelností se mi svěřuje alespoň jedna laskavá duše o své rostoucí vzdálenosti od pošetilých a neužitečných kratochvílí, které shledává příliš světskými a zasaženými komercí. A stejně tak mi každý druhý zákazník v mém knihkupectví přeje klidný a tichý předvánoční čas. V žádném případě! Já už samozřejmě ze vzduchu a vůně květin dávno žiji, ale v obchodě pořád musím platit nájem, energie, internet a spoustu dalších faktur. Nemohu mít klidný tichý advent, zkrachovala bych.
Většinu minulých let jsem se kvůli tomu cítila provinile. Měla bych se věnovat všem těm tichým mnišským disciplínám. Měla bych něco duchovního prožívat, měla bych nad něčím mystickým rozjímat, ale mě v tomto stavu napadají jen praktické věci. Nepotřebuji koupit ještě mouku? Vystačí mi vánoční balicí papír na všechny moje dárky, a navíc ještě na manželovy, protože on si na balicí papír nikdy nevzpomene? Koupíme kapra u stánku zabitého a vykuchaného, nebo se kaprem až tak nebudeme obtěžovat a v samoobsluze pořídíme už jednotlivé porce zatavené ve fólii? Však to znáte.
A tak jsem se škvařila ve výčitkách a v jistém typu hanby, že v tomto adventním čase naprosto selhávám. Jenže milostivý Bůh mi něco ukázal. Vypadalo to, že mi položil jednoduchou otázku: Proč to všechno děláš? Když jsem o tom přemýšlela a rozebírala si to, došla jsem k odpovědi, že z lásky. Chtěla bych, aby mí blízcí měli u slavnostního stolu pocit, že je mám ráda, že je chci poctít, že spolu slavíme něco, co nás spojuje a přesahuje.
Vší tou domácí nádherou, pro kterou vybírám slavnostní servis, ubrus, prostírání a dekorace, všemi těmi svíčkami a ozdobami, každým dárkem a každou koledou, každým zvláštním vánočním pokrmem chci říct, že toto je slavnost lásky. A to je vlastně docela duchovní pointa všeho toho běhání a starání.
Zúžit advent jen na běhání a obstarávání by bylo chybou. Naopak, je to čas pro meditaci, rozjímání, půst a ztišení. Ale u duchovních věcí platí obě strany mince. Jedna bez druhé by ztratila smysl. Naším úkolem je vyvážit ducha i tělo, střídmost půstu i přípravu velkých hodů. To je výzva pro všechny Marie a Marty. Krásný advent.
