Často se v souvislosti se smrtí nějaké známé osobnosti, která vyvolávala ve společnosti a církvi napětí či přímo kontroverze, objevuje otázka, zda Bůh takovému člověku vůbec odpustí a přijme ho do svého království.
Je zvláštní, že ani dva tisíce let vývoje a zrání církve a světa nedaly alespoň těm, kteří se hlásí ke Kristu, jasnou odpověď. Ta by mohla znít zhruba takto: Kdyby nás Bůh soudil tak, jak my soudíme druhé a sami sebe, neobstál by patrně nikdo z nás.
Všímáte si, jak pozvolna, ale silně se proměnilo jádro Kristova vykupitelského příběhu? Ze zprávy o Boží lásce a vykoupení se někde stal úřední spis o pravidlech toho, čemu já říkám duchovní podvojné účetnictví: Já dám, Bůh má dáti. Bůh dává, já mám dáti.
Co myslíte – je tohle obraz Boha, kterého starozákonní i současní Židé a evangelisté spolu s Pavlem milionkrát nazvali Velkým a Vznešeným? Nesouvisí tahle ubohá představa Boha spíš s tím, jak vnímáme sami sebe a jaký k sobě máme vztah?
Málo známá je etapa života milánského arcibiskupa a pozdějšího kardinála Carla Maria Martiniho, v níž jako biskup jedné z největších diecézí na světě objížděl potřebné, nemocné, hendikepované, chudé, vězněné, teroristy, kteří v Miláně od 60. do 80. let páchali strašné věci, drogově závislé i ty, kteří úplně propadli sociálním sítem.
V knižním rozhovoru s novinářem Alainem Elkannem, nazvaném Proměnit srdce, Martini odpovídá také na otázku, jak velkého milosrdenství a odpuštění je vlastně Bůh schopen. Říká:
„Každému člověku může být vždycky odpuštěno. Bůh nabízí své přátelství člověku, aniž by se staral o to, jaký je (dobrý či zlý) a co udělal. To je podstatné poselství evangelia.“
A vzápětí dodává, od koho se on – považovaný za jednu z největších katolických osobností 20. století – učil. Poslouchejme:
„Od lidí ve vězeních, od drogově závislých, od HIV pozitivních, od chudých lidí, od duševně nemocných jsem se hodně naučil a zakusil, že to jsem já, kdo je doopravdy chudý.“
Co tím chce Martini – a spolu s ním římskokatolická tradice – říct? Že je jedno, jak kdo žije, co dělá, jak se chová k druhým i sobě a jak velká propast je mezi tím, co hlásá, co myslí a co koná?
Vůbec ne! Chce tím říct, že spása v Kristu Ježíši není soukromý podnik každého z nás, ale že klíčový je její komunitární, univerzální charakter. Že nám byli do cesty posláni lidé, kterých si možná nevážíme, ale kteří nás přesto měli něčemu naučit a k něčemu dovést.
Že i my sami jsme se vzdali řady Božích darů a hřiven – a kromě toho, co špatného jsme udělali, jsme daleko častěji opomněli udělat to, co za nás neudělal nikdo jiný.
Ptát se při smrti kontroverzního člověka, jestli ho Bůh přijme, nebo jestli s ním naopak zatočí, je fatální nepochopení Boha, jeho plánu a jeho lásky. Při konečném setkání tváří v tvář s Pánem si můžeme být jisti, že On bude stále stejný – takový, jak o něm píší evangelia, a takový, jak jsme ho – alespoň doufám – mnohokrát zažili v modlitbě, ve svátostech a v odpuštění.
Ačkoli před ním nazřeme celý svůj život do nejmenších podrobností a polije nás stud za to, čím jsme se provinili, zároveň budeme přitahováni jeho láskou, abychom konečně řekli to důležité finální ANO.
Ano, Pane, toužím být s tebou.
Když se řekne „špatný život“, myslíme asi nejvíc na diktátory a na utrpení, které způsobili. Jenže kdokoli z nás se může svým vlastním životem natolik zkazit, že nebude mít sílu říci Pánu v rozhodujícím okamžiku své ANO – anebo prostě udělá to, co dělal celý život: vsadí na sebe, na svůj egoismus, na to, že si sám postaví své nebe.
Své peklo.
Každému může být odpuštěno. Není to snadné – ale ne pro Boha, nýbrž pro člověka, pro kterého není jednoduché vstřebat nekonečnou míru Boží lásky tváří v tvář svým proviněním. Jediným lékem pro dobrý konec života je učit se odpouštět sobě i druhým, vyhýbat se lidským soudům a neodhánět Boha „na později“.
