Večer krájím cibuli, rádio šumí a cizí hlas slibuje rychlé miliony s vypůjčenou tváří. Vím, jak to končí: registrace, vklad, ticho. V předvolební debatě pak zazní stejná melodie – blahobyt z ničeho. Na důchod si počkám bez berliček; dojdu si k němu prací.
Chystala jsem tuhle navečer v kuchyni večeři a pustila jsem si k tomu rádio. Zaslechla jsem reportáž o nějaké podvodné hře, která koluje na sociálních sítích, na jejíž zaručené vysoké výhry lákal umělou inteligencí vytvořený Leoš Mareš. Prý to vypadalo jako reportáž z televize Nova s nějakou jejich hlasatelkou. Snad prý na to skočilo už docela dost lidí a přišli o peníze. Nechali se přesvědčit, aby se registrovali ke hře a vložili do ní peníze. Samozřejmě nic nevyhráli a o vložené částky přišli.
Ačkoli existují stránky na internetu, kde si může člověk ověřit pravost či podvodnost podobných výzev, nejspíš mnoho lidí svému štěstí uvěřit prostě chce. Vůbec jim není podezřelé, že by bez jakékoli námahy mohli získat spoustu peněz. Jen tak z ničeho nic až miliony korun, vážně. Při loupání cibule jsem uvažovala, jak může být někdo tak hloupý.
Zdálo se mi nemožné uvěřit takové bláhovosti. Ale zjevně tomu skutečně spousta lidí uvěřila. Jen tak, ze vzduchu se snese třicet milionů a spadnou přímo na mou hlavu nebo se nějak záhadně objeví na mém účtu. Najednou tolik peněz, ach, co já bych si s nimi počal, začne hloubat nalákaný člověk a ztratí ostražitost. Koneckonců si je zasloužím. Poctivě chodím každý měsíc na pracák a oni nikdy nemají práci, která by mi vyhovovala. Všude se musí dělat, leckde i na směny a peněz málo. Co je tohle za život? Třicet milionů je tolik peněz, že si to ani nedovedu představit. Do konce života bych už nemusel na pracák ani na brigádu. Bylo by o mne postaráno.
Já nevím, moc takových osob neznám, ovšem když tak přemýšlím, tak vlastně několik ano, a je docela možné, že takhle někdo může uvažovat. Ach jo, lidi jsou tak hloupí. A někteří jsou i líní. Když jsou hloupí, ať se spálí, napadlo mne a pokrájenou cibuli jsem shrnula do hrnce a zlehka míchala. Jenže je otázka, jestli se tím poučí. Někteří snad ano, ale všichni ne. Nejspíš budou vnímat svou prohru jako další útok proti sobě, další nespravedlnost těch druhých, těch lepších, těch, kterým se v životě daří.
V rádiu mezitím následoval další pořad, nejspíš to byla nějaká předvolební debata. Skoro mi připadalo, že poslouchám reklamu na nějakou další podvodnou hru. Co všechno mohu získat za svůj hlas! Kde by se na všechny ty odměny, bonusy, dřívější odchody do důchodu a všechny ty výhody vzaly peníze? Taky by jen tak spadly z nebe? Nikdo by je nemusel vydělat, nikdo by nemusel pracovat? Vždyť je to jako podvodná hra. Dejte nám svůj hlas a my pro vás zařídíme blahobyt. Tak ale reálný život nevypadá. Já přece nepotřebuju zachránit. Nechci žádné milodary. Chci si svobodně a poctivě vydělat, kolik zvládnu.
Ano, čeká mě v blízké budoucnosti důchod a přiznávám, že se na něj už docela těším, ale ráda si počkám. Nejsem hloupá ani líná. Já na falešné předvolební sliby nenaletím.
Míchala jsem cibuli a hlídala vhodný moment, kdy k ní přidám nakrájenou papriku. Rádio jsem přeladila na hudbu. U toho se mi bude vařit líp.
