Před volbami se naše společnost ocitá v napětí a rozdělení, jaké jsme dlouho nezažili. Dva tábory stojí proti sobě, dialog mizí a místo mostů mezi námi vznikají propasti. Nenávist se šíří nejen v komentářích na sítích, ale i v každodenním životě. Přitom právě schopnost mluvit spolu, i přes rozdílné názory, je tím, co rozhodne, zda budeme schopni proti našemu nepříteli obstát.
Žijeme v bublinách. Každý z nás se obklopuje lidmi, kteří sdílejí podobné názory, postoje a pohled na svět. Je to přirozené a často i bezpečné – ve známém prostředí se cítíme jistě. Jenže bubliny mají i svou stinnou stránku: uzavírají nás před těmi, kdo přemýšlejí jinak. A čím déle v nich zůstáváme, tím hůř hledáme cestu ven a tím snadněji ztrácíme schopnost naslouchat jeden druhému.
Jsem z toho unavená. Komentáře na sociálních sítích jsou často plné nadávek, osočování a agresivity – a nejde jen o rozdílné názory, ale o způsob, jakým se lidé chovají k těm, kdo přemýšlejí jinak. Každý příspěvek je spíš bitevním polem než místem pro diskusi a propast mezi mnou a těmi, kdo se mnou nesouhlasí, se zdá s každým dnem hlubší. Často mám pocit, že komunikace se mění v hru na vítěze a poraženého, místo aby byla prostředkem porozumění. Ale já nechci, aby to tak bylo. Rozhodla jsem se, že nechci být jen další hlas v křiku.
Můžu mít své názory, můžu důrazně nesouhlasit a ano – můžu mít i vlastní bolavé zkušenosti, které mě ovlivnily. Přesto chci hledat to, co nás spojuje. Nemusíme spolu nutně diskutovat o politice, nemusíme se snažit měnit názory druhých, abychom spolu mohli být lidmi. Někdy stačí malé gesto, drobná otázka, obyčejný zájem o druhého. Nemůžeme spolu řešit politiku? Dobře – zeptám se tě třeba, jestli ti letos vyrostly cukety nebo co tě těší ve tvém každodenním životě. Nemůžu ti vykládat, jak strašné to bylo posledně na Ukrajině? V pořádku – místo toho se zeptám, co je pro tebe v životě největší výzvou, co tě motivuje a co tě drží nad vodou.
Není potupa být ten, kdo začne. Není to slabost – je to naopak odvaha. V době, kdy se rozdíly mezi lidmi neustále vyostřují a kde jiný názor dokáže rozdělit přátele i rodiny, právě maličkosti – zájem, empatie a snaha pochopit – tvoří mosty. Nemusíme se shodnout na všem, abychom zůstali lidmi, kteří jsou propojeni tím nejdůležitějším: lidskostí.
Musíme si uvědomit, že náš nepřítel je společný. Cílem není ten druhý tábor, ale rozdělování nás samotných. Už dnes čelíme informačním válkám – dezinformacím, manipulacím a cílenému šíření nenávisti. Práce s tímto fenoménem je stále těžší, až skoro nemožná. Pokud podlehneme, přestaneme věřit nejen médiím a institucím, ale nakonec i sobě navzájem. Společnost, která nevěří nikomu a ničemu, se stává nejzranitelnější – protože je mnohem snazší ji ovládnout a rozeštvat.
Cílem těch, kdo nás rozeštvávají – a dosaďme si tam například Rusko a proruské politiky, je jedno: vyvolat mezi námi nenávist, nafouknout naše rozdíly a způsobit, že se budeme vzájemně nenávidět – že se budou rozpadat rodiny a rozbíjet přátelství. Pokud ztratíme schopnost vést dialog, pokud přestaneme hledat společnou řeč, už jsme prohráli. Všichni. Není naším úkolem být přátelé se všemi ani souhlasit ve všem. Selháním je přestat hledat společnou řeč. Dějiny nás varují: vždy, když lidskost zmizela z lidských vztahů, následovaly hrůzy, na které nelze zapomenout.
Já to chci zkoušet. Chci vyměnit odsouzení a pohrdání za soucit a empatii. Vědoma si toho, jak často ztrácím trpělivost, že mě fyzicky bolí, když někdo popírá to, co jsem na Ukrajině viděla na vlastní oči, že z druhé strany budu slyšet urážky, nadávky a cynické poznámky, že budu dál čelit útokům ze strany mocných, kteří se snaží manipulovat veřejností a rozdělovat nás.
Chci být nástrojem té změny, kterou toužím ve společnosti vidět. Vždyť není zas až tak těžké chytit se do pasti lži.
