Když slyším „jedeme budovat vztah“, přemýšlím, kde se opravdu rodí opora pro těžké časy. V luxusním tichu wellness víkendu? Anebo v drobných, pravidelných návratech k sobě – u jedné kávy, v jedné hodině bez vyrušení, v malé věrnosti všedního dne?
„V sobotu nemůžu přijít,“ hlásila mi kamarádka, „moc se omlouvám, ale naši mladí jedou někam na víkend a já hlídám vnuka.“ „To jsi hodná, že jim pomůžeš,“ reagovala jsem na její omluvenku z našeho dámského setkání. „Až bude naše Málinka větší, třeba nám ji taky někdy nechají na víkend,“ těšila jsem se tou představou, jak si hrajeme a trávíme sobotu a neděli společně s naší malou vnučkou.
Kamarádka trochu zaváhala a pak řekla: „No, víš, oni mladí jedou budovat vztahy. A já ti nevím.“ V jejím hlase něco zavibrovalo, co mne přimělo se zeptat: „Co se ti na tom nezdá? Vždyť to je přece hezké, že budou mít čas jen pro sebe, jako když spolu ještě chodili. Budou si moct odpočinout od toho rošťáka, v klidu si dají oběd i večeři, v noci je nikdo nebude budit, nikdo jim nebude skákat do řeči. Co v tom není dobře?“ Kamarádka chvíli přemýšlela a pak se rozhodla své pochybnosti vyjevit.
„Já jim to vlastně moc přeju. Nechci, aby sis myslela, že jim to nějak závidím nebo něco takového. Jen jsem uvažovala, že si nejsem jistá, že na to budování vztahů jdou správnou cestou. Je to určitě fajn strávit spolu krásný nerušený víkend, do sytosti se vyspat, dobře jíst a dopřát si nějaké ty wellness procedury. Je určitě užitečné mít čas si povídat nebo spolu jen tak mlčet. Jenom nevím, jestli se tím skutečně budují vzájemné vztahy.
Jestli to bude posilou pro Petra, aby se choval jako chlap a byl skutečnou oporou Lucii, když budou nějaké krize. A samozřejmě naopak, aby ona jemu kryla záda, když to bude mít těžké. Protože všichni procházíme krizemi, a teprve v nich se pozná, jak silné ty naše vztahy jsou. A po nich, když je zdoláme, zase uvidíme, jak se naše vztahy posílily. Nebo to už dneska neplatí? Víš, přemýšlím, jestli nejsem staromódní, když takhle uvažuju.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Líbilo se mi, že bez námitek pohlídá na víkend vnoučka a dopřeje jeho rodičům odpočinek a soukromí. Chápala jsem i její obavy a námitky. Jasně, že ležením v sauně se asi vztahy neposilují, ale nakonec… proč by nemohly? Zkusila jsem si vzpomenout, jak jsme budovali vztahy s mým mužem, když jsme měli malé děti, a vybavily se mi ty chvíle, kdy jsme spolu šli na kávu do blízké oblíbené kavárny.
Nikdy to nebylo často – tak nanejvýš jednou týdně, ani to nebývalo na dlouho, hodinka nám musela stačit, protože jsme neměli ochotné babičky na hlídání, ale ty chvíle nad šálkem kávy, kdy jsme mohli bez přerušování dětským štěbetáním a okamžitého řešení naléhavých potřeb našich dcerušek mluvit o tom, co vidíme jako důležité, jak se cítíme, co bychom chtěli nebo co bychom chtěli jinak.
Ty chvíle plné vzájemné pozornosti nám pomáhaly udržovat stejný směr. Někdy jsme tomu říkali rodičovské sdružení, protože jsme děti učili doma a potřebovali jsme se na ně domluvit. Takhle z odstupu ale nejsilněji zavoněla vzpomínka na to, že jsem v těch drobných hodinkách byla nějak jinak sama sebou. Jako bych zkoušela nezapomenout, k čemu se vrátíme, až nám děti vyrostou.
„Ach, moje milá, nech je budovat vztahy, jak dovedou. Však se neboj, krize se nevyhýbají nikomu. A takovou tchyni, jako jsi ty, milou a ochotnou, tu by chtěl mít každý.“ Rozloučily jsme se a mne napadlo, že jsme už dlouho nebyli s manželem na kávě. Musím se mu zmínit. Potřebujeme trochu budovat vztahy.
