Co všechno nám skutečně dává škola? A co si z ní vlastně odnášíme? Ve světě zahlceném informacemi, kde se fakta míchají s fikcí a jistoty se rozplývají, zůstává jedna otázka stále aktuální: co potřebujeme vědět, abychom dokázali žít srozumitelně a pravdivě?
Mladý technik spočítal nový teplovod. Zadal parametry do počítače, použil doporučený program a výsledný projekt odeslal k výstavbě. Zkušený pracovník realizace se zděsil. Navržené potrubí by spolehlivě explodovalo.
To není fikce, jde o zkušenost mého bratra. Ten mladý projektant se naučil metodiku. Zvládl ji dobře, neměl ale ani páru, co se za ní skrývá, co ve skutečnosti představují jednotlivé výpočetní postupy. Naučil se vzorce, ale neviděl za nimi vztahy. Neměl představu, co jednotlivá čísla znamenají. Pak se snadno přehlédne drobná vstupní chyba, jaká se čas od času udělá; nikdo z nás není stroj.
Země je plochá, psal nám nedávno jeden z našich posluchačů. Psal nesmírně laskavě, svůj názor ani v nejmenším neprosazoval, byl o něm ale očividně přesvědčen. Asi nikdy nestál na břehu moře a nesledoval loď odplouvající do dálky za jasného rána, kdy byla dobrá viditelnost a zcela klidná hladina. Kdyby se šel podívat a vzal si k tomu dobrý dalekohled, uviděl by, jak se loď pomaličku zanořuje do vodní masy, jak pozvolna mizí, až jsou vidět jen její horní části, možná komín či nějaký stěžeň; plachty už snad jen na nějaké rekreační jachtě. Logicky jasný jev, pokud počítáme s kulatostí planety. Jen těžko vysvětlitelný, držíme-li se představy ploché země.
Za našeho mládí se takové věci nestávaly, nebo alespoň ne tak často. Byli lidé chytřejší, vzdělanější? Je současná mladá generace opravdu hloupá?
To si nemyslím. Spíš naopak, jsem přesvědčen o jejich potenciálu, o možnostech, které by měli, kdyby… Kdyby víc přemýšleli o tom, co se učili ve škole, a kdyby víc věřili ve vlastní hodnotu.
Co nám dala škola? Co nám měla a mohla dát? „Většinu z toho, co jsem se naučil ve škole, jsem nikdy nepoužil,“ řeknou mnozí. Mají přitom za to, že tento výrok je argumentem proti mému tvrzení, totiž že měli o školní látce víc přemýšlet. On to ale žádný argument není. Co nás učí škola? Co nás má především naučit?
Že svět je příliš velký, než aby se vešel do naší hlavy. Že toho budeme vědět vždycky příliš málo. A že pokud chceme porozumět některé jeho malé části, potřebujeme se hodně a poctivě učit. Pořád pochybovat a neustále být připraveni svoje pochopení skutečnosti měnit podle toho, co vidíme nebo domýšlíme, protože i naše poznání musí růst. Ono je totiž vždycky jen částečné, jak nakonec psal už biblický apoštol. Nejde tedy o jednotlivé položky školní látky, ty většinou opravdu k ničemu moc nejsou. Jde o pružné a kritické myšlení. Jde o základní představu, jak věci fungují a jak jsou vzájemně provázány. A jde o pokoru.
My lidé máme tendenci zůstávat u těch jednotlivostí. Věříme pak každé blbosti, kterou si přečteme na webu. A protože se jich tam dá najít skutečně mnoho a protože jsou s informacemi pravdivými a cennými dokonale promíchané, ztrácíme půdu pod nohama.
Je to nutné? Není, i v současném informačním chaosu je možné si udržet zdravý nadhled. Jenže k tomu je potřebné dobré sebevědomí. Kdo ho nemá, snadno upadne do osidel dezinformací. Tedy lží.
Kde ale vzít sebevědomí, když se na mě všichni dívají s despektem, když o mě nikdo nestojí, takže jen těžko sháním práci, když se kolem mě hroutí svět a za humny čeká přízrak jaderné války? Jak si mohu být sám sebou jistý, když vidím, jak jistého není vůbec nic?
Tady už je dobrá rada drahá. Tady nám už totiž chybí pevný bod, kterého by bylo možné se chytit. Tedy – pokud někomu chybí. Jiný ho našel v Bohu.
„Jestliže jsem u tebe našel milost, dej mi poznat svou cestu, abych poznal tebe a našel u tebe milost,“ prosil Mojžíš. Pochopil, že poznání Boha je klíčem k poznání všeho dalšího, klíčem k životu. Lidé Bible pak poznávali svého Boha v celém svém prostředí, v přírodě i společnosti. Ze snahy poznat Boha vyrostlo poznání světa.
Proč se ale dnes takové poznání ztrácí v množství informací, které nás zahlcují a které si neumíme uspořádat? Protože mnozí o ten pevný bod přišli. Buď v Boha vůbec nevěří, nebo si ho nahradili lidskou doktrínou. V jejich životě je pak vede nikoli touha skutečně poznat Boha (takového poznání se spíš bojí), ale touha obstát v očích ostatních, vlastně strach o sebe. Strach ale s hledáním pravdy příliš nepomůže.
Za Rádio 7: Petr Raus
