Když se ohlížím zpět na biblické příběhy, které mě formovaly, nemohu se ubránit určitému neklidu. Vždyť některé z těchto hrdinů jsme obdivovali tak samozřejmě. Čím víc ale čtu a přemýšlím, tím častěji se musím ptát: Koho jsme si to vlastně zvolili za vzory? Postava Samsona mě v tomhle smyslu nutí k nepříjemné upřímnosti. Jeho příběh není o síle ani vítězství, ale o pýše, násilí a osobním zmatku. A možná právě proto má pro dnešek tolik co říct.
Dostali jsme náboženskou výchovu, četli jsme příběhy o velikánech a čerpali sílu svých vzorů. Někdy doslova, někdy slepě. Dobří učitelé připomínají, že je třeba Bibli číst opatrně. A přemýšlet. Ze sna nás také budí kritici, kteří říkají, že je Bible přeplněná násilím. Ostré otázky mají jediné rozumné vysvětlení, že na těch stránkách se učíme o svém charakteru. Bez obalu a iluzí víme o své lidskosti. Přesvědčujeme se křehkosti, objevujeme svá selhání, bídy a slabosti. Že neteče krev? To je snad jen tím, že to v našich zeměpisných šířkách už není běžnou praxí.
Co takový biblický hrdina, střapatý a vlasatý Samson? Podle piva z Budějovic či sportovních klubů všeho druhu si říkáme, že jde jednoznačně o následování hodného hrdinu. Šamšán, jak by se mu dalo říci jazykem tehdejší doby, byl svým jménem spojen se Sluncem. Zářil a svítil světu podle svých představ. Vyvzdoroval si svatbu, ač měl jako mnich zůstat sám. A pak tu svatbu zpackal, skončila násilím na nezúčastněných. Řekl si, že je to jeho řemeslo, prosazovat spravedlnost. Je škoda, že létají třísky, ale tak to bývá… A tak sám podle svých vlastních norem posoudil svoji vinu a nevinu. Zdálo se mu, že se nic moc nestalo. O svou ženu přišel na dvě doby. Kdo by chtěl takového příbuzného?! Samson pochopitelně nesouhlasil s takovým koncem svatby, nevzdal se manželky a přinesl do rodiny tchána kůzle, tedy dar, který se v pohanských kruzích považoval za obětinu bohyni lásky. Čekal přijetí.
Samson byl zcela pochopitelně odmítnut. Samson s nabídkami manželčiny rodiny na vyrovnání nesouhlasí. Manželka je přece vždy jedinečná. Samson byl ale především provokatér, nikdy mu nešlo o rodinný život. Manželka byla zřejmě i dobře zaplacená. Tak se to v tehdejším světě dělalo, šlo i o obchod. A především o něj. Takže to nemůže skončit jen tak.
Tyhle národy počítají s retribuční teologií. Nepřítel provede útok nebo nějakou nespravedlnost. Tak se mu vrací stejnou měrou. Spíše vrchovatě navíc. Jenže Samson měl vyjednávat. Rodina manželky měla hledat rozumné cesty k narovnání. Lidé se přece musí navzájem vyrovnat, to prostě nejde jen tak. Má dostat naloženo dobrých věcí na cestu. Má se o něm mluvit hezky a jen ať už je pryč. To proto, aby ze sebe mohl všechnu hořkost setřást, jak píše rabín Jonathan Sacks, když popisuje odchod Izraelitů z Egypta. Léta strávená v otroctví nahradit nejdou, tak si izraelské ženy nabraly zlato a stříbro, aby setřásly ze sebe i ze svých mužů hořkost poroby. Aby se na sebe mohli s Egyptem dívat, aby se za Egypťany mohli modlit. Něco na tom určitě je. A objeví to Ukrajinci, až skončí nesmyslná válka. Není třeba si dělat z každého Rusa nepřítele.
Evangelium je ale ještě úplně o něčem jiném. Když Ježíš vysílá učedníky před sebou do kraje, dává jim pokyn, aby na nepřijetí a ponížení nereagovali podrážděně a nechali vyrovnání na poslední soudy. Určitě jej nemají obstarávat sami. Učedníci ze sebe mají setřást těžké okamžiky tím, že vytřesou i ten prach ze své obuvi. Když nemohli předat evangelium, vyklepou ze sandálů i ten prach nasbíraný na cestě k tomu domu. Chvilkové ponížení a léta zotročení jsou něco docela jiného. Ale náznak řešení pro znesvářené strany tu je. Retribuční teologie tedy vyznívá zcela jinak. Vyrovnání se přenechává tomu nejvyššímu.
Tohle ale Samson neznal a není mu to možné mít za zlé. Co je třeba mu mít za zlé, je, že se stal svrchovaným soudcem, kterému je dovoleno všechno. Cítil se oprávněn udělat něco, co se vymyká jakémukoliv vojenskému řádu. To, co spáchal, ale není není obchod ani válka, to je teror. Spálil obilí, vinice a olivovníky. Všechno. Samson naprosto teroristicky zničil úrodu ve žních. Zničil ji pro všechny! Nebojoval proti „viníkovi“, ale vykonal pomstu znovu na nevinných a ještě si to ospravedlnil. Dnešními slovy: Střílí na obytné domy a obchodní domy, na skladiště obilí. A klidně si to ospravedlní, protože v těch školách a porodnicích byli bojovníci.
Ospravedlnil si to sebechválou. Mimo jiné: Pro Samsona je samomluva přirozenější než modlitba. On sám – a kdyby měl tiskového mluvčího, tak i ten – spolu se Samsonovými tiskovými agenturami budou dál dokola opakovat svou mantru o jakési „vojenské operaci“. Budou pořád omílat pohádku o ukradených volbách. Dětinské, ukřivděné opakování nesmyslů se stalo základem současné práce s veřejností. Zvrácené? Samozřejmě.
Text knihy Soudců o Samsonovi píše v jazykových hříčkách. Obilí se řeklo „dágán“ a bůh Pelištejců byl Dágon. Snad je tu podobnost, kterou se má vysvětlit Samsonovo žhářství. Spálí jim tedy jejich boha. Jak to udělal? Sehnal si lišky či šakaly. Ten výraz nás vede k další jazykové hříčce. Egyptský bůh podsvětí Anúpev či Anúbis měl šakalí hlavu. Samson z těch zvířat udělá ohnivou oběť. Mohl se cítit v právu, pohrdá egyptským božstvem stejně, jako pohrdá existencí Pelištejců. A tak vypustí na pelištejského protivníka ohnivé podsvětí, své ohnivé peklo. Všimněte si, bere do svých rukou poslední soud.
Dělali to i naši husité a Turci a taky jiní! A je to vždy o něco hroznější, když se v rukou takových supersoudců prosazujících Boží spravedlnost soustředí stále větší moc podpořená moderními technologiemi. Ať jsou z kterékoliv země našeho světa.
Samson nelituje ani lidi, natož zvířata. Obrátí ty nešťastné tvory, ty lišky či šakaly k sobě zády. Lišky nebo lidi, dodnes to je jedno z nejhorších jednání – stavět jedny proti druhým. To ale není boj z tváře do tváře. To není poctivá válka. To není jako David proti pelištejskému obrovi Golijášovi, který urážel Izrael i jeho Boha. David proti Golijášovi šel bez zbroje, jako zranitelný jedinec jen s holí, prakem a oblázky. Ne, tady se naopak Samson chová jako obr, který zničí úrodu všem, David nedavid.
Je možné, že se nás dotkne nespravedlnost. Nějaká zjevná zvůle nepřítele či dokonce společnosti, církve a celého státu. Co uděláme? Může být naše odveta bez jakýchkoli zábran? Změníme si pravidla tak, aby nám umožnila prosadit to, co jsme chtěli vždycky? V Senátu, ve Valdštejnském paláci, se nacházejí jedny dveře – původně z Trčkovského paláce, který byl později začleněn do velkého komplexu pro Valdštejna. Na těch dveřích je vyobrazena spravedlnost: drží meč a váhy, ale – na rozdíl od tradičního zobrazení – má otevřené oči. Tak nebuďme ani my slepí a neměňme pravidla, nepřepisujme ústavu. Je dobré se opřít o sloupy spravedlnosti a práva. O to, co je a zůstane. Samson se o sloupy opře až nakonec. V ničivém a sebevražedném úmyslu. Jakápak spravedlnost a jaké právo!
Samson není mým vzorem, ale je tématem, o němž musím stále přemýšlet.
