7. říjen znamená zlom v politické situaci na Blízkém východě. V izraelské i palestinské společnosti se postoje radikalizují. Změnil se i postoj arabských zemí. Rozhovor s předním znalcem situace na Blízkém východě Jean-Paul Chagnollaudem.
Od 7. října 2023 jsme svědky radikalizace izraelské společnosti. Myslíte si, že dokáže toto trauma překonat a dospět k řešení, jehož by se dalo dosáhnout vyjednáváním v nějaké nepříliš vzdálené budoucnosti?
Abychom se dostali k jádru věci, chtěl bych nejprve říci, že radikalizace izraelské společnosti nezačala 7. října 2023. Začala už mnohem dříve, v období druhé intifády. Poté co zkrachoval mírový proces dojednaný v Oslu, se doslova zhroutilo to, čemu se tehdy říkalo (a právem) „mírový tábor“, který politicky reprezentovaly Strana práce, Merec a další politické síly. Od roku 2001 a nástupu Ariela Šarona (zvoleného tehdy, a to poměrně s velkou převahou, ve všeobecných volbách) byly všechny izraelské vlády pravicové.
Druhá poznámka se týká toho, že tato pravice byla stále pravicovější, což znamená, že se politické síly radikalizovaly. V důsledku toho se u moci ocitly proudy, které byly kdysi naprostou většinou Izraelců stigmatizovány. Ti, kdo se podíleli na atentátu na Jicchaka Rabina v roce 1995, patří k témuž proudu jako Itamar Ben-Gvir či Becalel Smotrič. Odráží se to i ve složení Knesetu, který je poměrně přesným odrazem smýšlení izraelské společnosti v celé její rozmanitosti a jehož poslanci jsou voleni na základě poměrného volebního systému. Od 7. října 2023 se radikalizace zjevně ještě zvýšila.
Trauma způsobené 7. říjnem je hluboké a podle mého názoru přetrvá. Hlavní židovská složka izraelské společnosti (palestinských občanů je asi 20 %) nemůže 7. říjen chápat, aniž by jej spojovala s dějinami židovského národa a vnímala jej jako pogrom, existenční hrozbu. Pojem existenční je tu naprosto zásadní, i když z objektivního hlediska může být sporný; je to něco, co cítíme, a to, co cítíme, je v zásadě realita. Je to tedy skutečný šok, který zasáhl izraelskou společnost až do morku kostí, ale také velkou část židovských komunit ve Spojených státech, Francii a jinde.
Tento otřesený substrát nyní podporuje politiku, která je politikou Benjamina Netanjahua. Pokud jde o pásmo Gazy, izraelská společnost postoj vlády ke Gaze podporuje i prostřednictvím kritiky týkající se osudu rukojmích, ale výhrady mizí, jde-li o Hizballáh a Írán. Tragédií je, že to přispívá k posílení Netanjahuovy hybris čili pýchy a přivádí Izrael do situace, která je, jak je každému zřejmé, ze strategického hlediska hrozivou slepou uličkou. Izraelsko-palestinský konflikt nelze urovnat bombardováním a cílenými atentáty.
Chce izraelská společnost vědět, co se v Gaze ve skutečnosti děje?
Izraelská společnost to vědět nechce a nemůže. Nechce to vědět, protože ten druhý byl zcela odlidštěn. Vyplývá to z průzkumů veřejného mínění a z debat s lidmi: Palestinci neexistují. Z úst hlavních představitelů jsme slyšeli děsivá slova: jsou to zvířata, odřízneme je od zdrojů vody a z Gazy učiníme neobyvatelný prostor. Nehledě na 43 000 mrtvých (nepočítaje všechny ty, kteří jsou stále pod troskami, a ty, kteří zemřeli v důsledku extrémních životních podmínek, jež jim byly vnuceny: lékaři toto číslo násobí třemi či čtyřmi). Skutečnost, že jde nesporně o humanitární katastrofu, se izraelské společnosti ani v nejmenším nedotýká.
Stejně tak na palestinské straně část obyvatelstva, jejíž velikost a význam dnes nelze odhadnout, nadále podporuje 7. říjen a Izraelci ji jinak nezajímají. Štěpení mezi oběma společnostmi začalo podle mého názoru obdobím druhé intifády, ale dnes je přímo propastné. Ten druhý je nyní úplně neviditelný. Doplňme ještě, že média, až na několik výjimek, jako je deník Haarec, neinformují o tom, co se děje. S jedinou výhradou: mělo se za to, že systematický útok na Gazu ohrožuje životy rukojmích. I tato sporná záležitost je dnes smetena ze stolu, protože společenský konsenzus panuje ne-li v otázce Gazy, pak jistě v otázce Hizballáhu a Íránu.
V důsledku toho jsme zapomněli právě na to, proti čemu jsme protestovali, tj. na otázku rukojmích. Dokonce jsme se domnívali, že po smrti Jahjá Sinvára se Hamás nakonec vzdá. Mnoho novinářů ve Francii se tohoto způsobu myšlení chytlo, je to však po mém soudu interpretace naprosto mylná. Neznají lidi z Hamásu, ti se totiž nikdy nevzdají. Je to pro ně stejně existenční, v doslovném a bezprostředním slova smyslu. Raději rukojmí zabijí, než aby je osvobodili.
Jedna část izraelského obyvatelstva byla ve vztahu k rukojmím a jejich osudu velmi citlivá. Jak se věci mají dnes? Je tomu tak stále?
Myslím, že ve velké části izraelské společnosti je stále přítomna vůle a touha rukojmí osvobodit. Tito lidé však nechtějí vidět, že to pro Netanjahua nikdy nebyla priorita. Otřesy, jimiž je společnost doslova zmítána, znamenají, že tato část obyvatelstva si neuvědomuje, do jaké míry je otázka rukojmích pro izraelského premiéra druhořadá. Ten se ovšem tváří, že je tomu jinak.
Když zemřel Sinvár, prohlásil, že je čas osvobodit rukojmí, že se to musí podařit – z jeho strany se jednalo o ryze taktickou dialektiku, kterou se snažil vyjádřit představu, že jsme v situaci, která je opakem vyjednávání, zatímco k propuštění rukojmích může vést pouze vyjednávání. Víc než kdy jindy jsou životy rukojmích v ohrožení. Konkrétním příkladem tohoto napětí je událost, k níž došlo před několika týdny, kdy se izraelská armáda přiblížila k několika rukojmím, aby je osvobodila: ti pak byli zavražděni.
Na palestinské straně je radikalizace zřejmá. Obyvatelé Gazy však nebyli zcela nakloněni Hamásu a jeho počínání. Existuje v Gaze nějaká opozice vůči Hamásu?
Raději bych řekl, že nevím. Myslím, že katastrofa, k níž strategie Hamásu vedla, je pro každého obyvatele Gazy tragickou skutečností. Nejsem si jist, jak mnoho Gazanů vzhledem k tomu, co se děje, stále podporuje Hamás. Zároveň pro ně za vše nesou odpovědnost Izraelci. Je třeba zdůraznit, že civilní infrastruktura, jako jsou nemocnice či univerzity v Gaze, nebyla jen bombardována, ale systematicky ničena: zvláštní jednotky pak prázdné budovy vyhazovaly do povětří. Izraelští vojáci si to, co právě provedli, natáčeli na mobilní telefony a chlubili se tím na sociálních sítích.
Také na Západním břehu Jordánu je podpora palestinského hnutí silná.
Na rozdíl od Gazy můžeme na Západním břehu provádět průzkumy veřejného mínění. Není pochyb o tom, že Hamás získal na popularitě. Stále je vnímán jako odbojová organizace. Navíc (což ve Francii příliš nevidíme) od listopadu 2022 začaly na Západním břehu izraelské represe jako parní válec. Začaly už dříve, ale tehdy prudce zesílily. Od 7. října došlo k několika stovkám úmrtí.
Dnes na Západním břehu riskujete život pro nic za nic. Pouhé sklízení oliv ohrožuje ty, kteří je sklízejí. Z izraelské strany se dělá vše pro to, aby se sklizni zabránilo, stejně jako se rozbíjí vše, co je palestinské. Palestinci na Západním břehu dnes žijí ve značné chudobě, protože už nemohou pracovat ani se stěhovat – vše je blokováno. Není to jen nepřímý důsledek války: na straně Izraele existuje rozhodná politická vůle Západní břeh Jordánu zadusit.
Jsou tu akce kolonistů a akce vlády.
Oboje jde ruku v ruce. Osadníci jsou plně podporováni vládou. Nesmíme zapomínat, že Ben-Gvir je ministrem národní bezpečnosti a Smotrič ministrem financí a náměstkem ministra obrany, který má osady na starosti. A to je politika, kterou Netanjahu plně převzal. Není rukojmím Ben-Gvira nebo Smotriče, ale je ideologicky spjat s těmito postavami a s tímto myšlenkovým proudem, který sdružuje krajní pravici a velkou část Likudu.
Jaká osobnost na palestinské straně by mohla pomoci tuto situaci změnit?
Na palestinské straně byly na rok 2021 vyhlášeny parlamentní a prezidentské volby. Byl stanoven harmonogram a zahájen zápis do voličských seznamů, tedy registrace voličů. Mahmúd Abbás tyto volby zrušil, protože věděl, že je prohraje. Podle průzkumů by pravděpodobně vyhrál Marván Barghútí. Abbás nese za tuto situaci značnou odpovědnost. Kdyby se volby konaly, vývoj by byl nepochybně jiný. Měli bychom politicky oživenou a obnovenou palestinskou samosprávu.
Jakou roli mohou sehrát ostatní země, přinejmenším na diplomatické úrovni?
Na úvod je třeba připomenout rezoluci Rady bezpečnosti, která byla jednomyslně přijata 10. června 2024 a vyzývá k příměří. Předpokládala tři fáze. Nejprve příměří s částečným stažením izraelských vojsk a jednání o výměně rukojmích za palestinské vězně. Za druhé úplné stažení izraelských vojsk. A nakonec rekonstrukce a hledání politického řešení. Nebyli jsme schopni realizovat ani první fázi…
Tato rezoluce byla konkretizací plánu Joea Bidena ze strany OSN, ale Američané nikdy neposkytli prostředky na jeho realizaci. Vyzývají k příměří a zároveň bezpodmínečně dodávají zbraně, které Izraeli umožňují to, co dělá. To platí od 10. června 2024 a ještě výrazněji se to projevilo ofenzívou v Libanonu. Americký tlak byl vesměs neúčinný, protože se omezil na rétoriku a nikdy se nepromítl do činů.
V Libanonu je logika jiná, protože bojujeme proti Hizballáhu a Íránu, a tak Američané podporují ofenzívu. Je to paradoxní, protože se opakuje scénář z roku 2003: válka v Iráku s výsledky, které známe. A je to o to paradoxnější, že Biden bezprostředně po 7. říjnu řekl – veřejně – Izraelcům: nedělejte stejné chyby jako my v Iráku v roce 2003. A právě to se nyní děje.
Zdá se, že ze strany Íránu lze pozorovat určitou rezervovanost.
Ve Francii existuje tendence Írán démonizovat. Ve skutečnosti je to Netanjahuova linie, kterou přebírají komentátoři, a dokonce i politická moc. Dnes jsme však v Íránu svědky velkých změn. Do politického systému se takříkajíc „vloudila“ politická osobnost: Masúd Pezeškján, současný prezident. První, co po svém zvolení udělal, bylo jednání s Američany a jmenování ministra zahraničí (Abbáse Araghčího) a viceprezidenta (Muhammada Džaváda Zarífa), který se výrazně angažoval v jednáních o jaderných zbraních.
V Íránu existuje celý ideový proud, který by zemi rád vyvedl z izolace a otevřel ji Západu. Musíme tedy brát v úvahu tyto protichůdné debaty, abychom pochopili, co může v budoucnu nastat. Když Íránci poprvé podnikli odvetný úder, uvědomili o tom Američany; podruhé také, ale jiným způsobem, a veřejně prohlásili, že chtějí příměří v Gaze, ale také v Libanonu. S touto kartou by se dalo hrát, ale je jasné, že to Netanjahu nechce.
Jak citlivý je arabský svět na palestinskou otázku?
Je třeba rozlišovat mezi vládami a obyvatelstvem. Pokud jde o vlády, odpověď je jednoduchá: nechtějí se tímto problémem zabývat, netýká se jich. Stejně jako všem státům jde pouze o jejich zájmy, přesněji řečeno o zájmy jejich režimu. Palestinci jsou buď manipulováni, nebo opomíjeni. První, kdo začal hrát s – legitimní – kartou svých národních zájmů, byli Egypťané, kteří v březnu 1979 uzavřeli mír s Izraelci.
Před 7. říjnem proces normalizace vztahů značně pokročil. Samotná Saúdská Arábie byla velmi blízko zapojení do abrahamovských dohod. Ve skutečnosti s tím 7. říjen částečně souvisí. Dnes zaujímají arabské vlády stále stejné postavení: nechtějí se tím zabývat – ale my se s tím stejně musíme vypořádat. Musíme postupovat společně, protože veřejné mínění není ochotno akceptovat, že by palestinská otázka a práva Palestinců měly být takto opomíjeny.
Arabské vlády jsou nuceny předstírat podporu diplomatického procesu, ale velmi pomalu a pokrytecky, jelikož nemají jinou možnost. Palestinská otázka se dnes nedá obcházet. Saúdská Arábie tak víceméně proti své vůli podle mého názoru oživuje „Abdulláhův plán“ (2002), podle něhož šla normalizace s Izraelem ruku v ruce s vytvořením palestinského státu. S touto provázaností se několikrát operovalo, až byla zcela opuštěna. Od 7. října ji tu však opět máme. Pokud jde o ty, kteří již dohodu s Izraelem podepsali, tak ti se ocitli ve velmi nepříjemném postavení před svým veřejným míněním (pokud tam ovšem vůbec nějaké je, což není případ Spojených arabských emirátů či Bahrajnu).
A co sousední země?
Libanon se musí starat především o to, aby sám přežil, a proto nemůže hrát žádnou roli na mezinárodní scéně. Příměří z konce listopadu snad umožní zemi zcela vystoupit z válečného konfliktu a soustředit se na své obrovské hospodářské, politické a sociální problémy. Sýrie již není na pořadu dne. Egypt již dlouho hraje svou kartu a zůstává na stejné linii: upřednostňuje své národní zájmy a bojuje proti islamistům, a tedy i proti Hamásu.
Jordánsko je v jiné situaci. Je to země, která je historicky nejvíce spjata s palestinskou otázkou, a to nejen proto, že má na svém území velký počet palestinských uprchlíků, ale také proto, že část jordánského obyvatelstva je palestinského původu. Není vyloučeno, že Jordánců palestinského původu je více než etnických Jordánců. Od roku 1967 je navíc tato země zodpovědná za správu posvátných míst. Podle izraelské pravice palestinský stát již existuje: nachází se v Jordánsku.
V roce 1967 Izraelci vyhnali téměř 300 000 Palestinců a donutili je překročit řeku Jordán bez možnosti návratu. Tito Palestinci se tak přidali k těm, kteří se na jordánském území nacházeli již od roku 1948. Vzhledem k tomu, že Izrael v současné době v rozporu s mezinárodním právem organizuje násilné přesuny obyvatelstva do Gazy a jižního Libanonu, nemohu vyloučit, že k podobnému scénáři dojde i na Západním břehu Jordánu a bude se to týkat Jordánska. Lze si to docela dobře představit a jsem přesvědčen, že někteří izraelští představitelé o této myšlence uvažují. Otázkou je, zda je proveditelná. Král Abdulláh II. si je toho plně vědom. Proto je ze všech arabských vůdců nejostražitější a nejvíce jej znepokojuje, co se děje: jde o jeho režim, o jeho zemi. Být v Rijádu, Dubaji nebo Ammánu vůbec není totéž.
Co může Evropa dělat? Co může udělat Francie?
Evropa jako celek v této oblasti neexistuje, pokud nebereme v úvahu odvážné postoje Josepa Borrella, vysokého evropského představitele pro zahraniční věci (ve své funkci skončil na konci listopadu roku 2024). Jsme v zajetí vlastních rozporů: Německo dodává zbraně a bude v tom pokračovat, ať se děje co se děje, z pochopitelných historických důvodů; Francie volá po zbrojním embargu… Některé státy se rozhodly Palestinu uznat: Norsko, Slovinsko, Irsko, Španělsko – ne však Francie. Vždycky jsem si myslel, že Evropa (a nejen Evropská unie) by měla mít k uznání palestinského státu společný postoj, aby ukázala, že existuje mezinárodní právo. Pokud jste pro řešení dvou států, musíte někde začít. Je škoda, že se Francie nepřipojila ke Španělsku a Irsku a nepomohla zaujmout jednotný postoj. My se vždycky uchylujeme k tomu, že říkáme: jsme pro, ale uděláme to, až přijde čas, ve „správnou chvíli“.
„Správná chvíle“ je diplomatická fráze, která umožňuje zamést problém pod koberec: ta chvíle nikdy nenastane. Myslím, že ten okamžik nastal dnes, protože se nacházíme v době, kdy se mezinárodní právo, a zejména mezinárodní humanitární právo, tj. válečné právo, pošlapává, trhá na kusy a popírá. To je velmi vážná věc. Uznání palestinského státu je také připomínkou ústředního významu mezinárodního práva. Problém spočívá v tom, že Francii se v těchto zemích již příliš nenaslouchá, protože její postoje bezprostředně po 7. říjnu poněkud oslabily její důvěryhodnost, a ona sama do značné míry pozbyla své důvěryhodnosti svou bezvýhradnou podporou Izraele.
Je zcela logické, že po 7. říjnu byla Izraeli vyjádřena solidarita vzhledem k hrůze z toho, co se stalo, ale neměla by vést k bezpodmínečnému diplomatickému postoji. Můžeme vyjádřit legitimní solidaritu s přítelem a zároveň vyjádřit nesouhlas se způsobem jeho jednání. Trvalo příliš dlouho, než byl tento nesouhlas vyjádřen. Konečně vyjádřen byl: jsme pro příměří, jsme pro zbrojní embargo, ale musíme jít dál, jinými slovy, musíme připomínat, jak nezbytné je mezinárodní právo. Jak můžeme zdůrazňovat naléhavost mezinárodního práva, aniž bychom o něm jen mluvili? Musíme jednat, což by znamenalo uznat palestinský stát. O tom v tuto chvíli není pochyb, když si uvědomíme, že přesně před deseti lety, v roce 2014, Národní shromáždění i Senát přijaly rezoluci, v níž vyzvaly výkonnou moc, aby uznala palestinský stát.
Je dvoustátní řešení stále na pořadu dne?
Ať řekneme cokoli, ať uděláme cokoli, jsem stále přesvědčen, že toto je jediné možné řešení. Představa, že existuje řešení v podobě jednoho státu je sama o sobě nesmyslná. Jednoduše řečeno, není to řešení. Na to Izraelci nikdy nepřistoupí. A pak, po tom, co se právě stalo, se obě společnosti obrátily do sebe a ignorují tu druhou až k odlidštění, což nesmírně ztěžuje postavení dvou milionů Palestinců, kteří žijí ve Státě Izrael. Mnozí z nich jsou k němu loajální, je to jejich stát, a zároveň jsou loajální k dějinám svého národa, jehož jsou nedílnou součástí.
Situace je pro ně o to složitější, že celá izraelská politika uskutečňovaná zejména od července 2018, kdy byl přijat zákon o národním státě židovského národa, zvýrazňuje diskriminaci a dává jasně najevo, že v židovském státě nemůže existovat jiný suverén než Židé. Od 7. října roste povědomí o tom, že existuje pouze toto dvoustátní řešení. Jeho realizace je velmi obtížná, nikoli však nemožná. Obě společnosti musí být odděleny; již se ostatně tak stalo. Musíme najít formulace, které toto oddělení uskuteční, což povede k vytvoření palestinského státu.
Může být Západní břeh životaschopný?
Otázka je ve skutečnosti širší: může být životaschopný palestinský stát? Ano, jistě, kdyby se mohl rozvíjet v mírovém kontextu, který je dnes samozřejmě velmi vzdálený, zejména vzhledem k tomu, co se stalo po 7. říjnu. Územní zábor osad je ve srovnání s ostatními formami nadvlády, které uplatňuje okupační moc, relativně nevýznamný. V případě míru by mohla být velká část těchto osad (podél zelené linie) anektována Izraelem výměnou za územní kompenzaci ze strany Státu Izrael, jak se předpokládalo téměř ve všech jednáních, která proběhla od dohod v Oslu, uzavřených roku 1993.
Západní břeh Jordánu nabízí skutečný potenciál, zejména v údolí Jordánu; stejně jako Gaza má mnoho předností, mimo jiné i v oblasti energetiky, protože v moři se nacházejí velká ložiska plynu, která jen čekají na to, aby jich někdo využil. Překážkou tu zřejmě není otázka životaschopnosti palestinského státu, nýbrž sama možnost jeho založení. To sice slibuje mezinárodní právo a řada rezolucí Rady bezpečnosti, ale znemožňuje to radikální odmítnutí Izraele, který chce zůstat okupační mocností. A bohužel pro všechny, Izraelce i Palestince, současný vývoj událostí, který začal 7. října 2023, pravděpodobně na dlouhou dobu oddálí vznik palestinského státu po boku Izraele.
Změní celou situaci výrazně znovuzvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem?
Je těžké odhadovat, co takový nepředvídatelný člověk učiní. Vše ale nasvědčuje tomu, že jeho politika bude spočívat v bezvýhradné podpoře Izraele, ať už je jeho vláda jakákoli, včetně té současné, která je nejextrémističtější v dějinách země. Oznámení o chystaném jmenování Mika Huckabeeho velvyslancem Spojených států v Izraeli je nepochybně výrazným projevem tohoto pravděpodobného politického vývoje. Huckabee jakožto představitel evangelikální křesťanské pravice je horlivým zastáncem osidlování Zajordánska (Západního břehu Jordánu), což je název, který on odmítá a razí naopak název, který používají židovští osadníci: Judsko-Samařsko. A ve svém prvním veřejném prohlášení se vyslovil pro jeho anexi Izraelem… Jinými slovy, Trumpův návrat do Bílého domu bude pro Palestince pravděpodobně velmi bolestný.
Universum 1/25, z revue Etudes č. 4323 přeložil Vladimír Petkevič
