Někdy nás každodenní pochůzka postaví tváří v tvář nečekané zkoušce. Nejde o dramatickou událost, spíš o nepříjemné ticho, které se rozhostí mezi lidmi, když někdo překročí hranici slušnosti a lidství. Stojíme, posloucháme, vnímáme, jak atmosféra houstne – a klademe si otázku, co dělat. Mlčet? Ozvat se? A kde přesně leží odvaha?
Musela jsem zase jednou zajít na poštu. Potřebovala jsem odeslat malý balíček – jednu ne příliš tlustou knihu, vlastně jen silnější obálku. Paní, která si ji objednala, trvala na doručení poštou. Respektuju. Náš zákazník, náš pán. Jenže s poštou je to teď složité. Musím běžet až k nádraží. Tam je jistota, že bude přes poledne otevřeno.
Svižnou chůzí jsem vyrazila hned, jak mi začala polední přestávka. Pošta u nádraží sídlí ve čtvrtém patře. Naštěstí jezdící schody i výtah byly v provozu. Na poště byla jako obvykle spousta lidí. Vystála jsem si frontu u vyvolávacího zařízení, přičemž jsem jedné starší paní poradila, které tlačítko zmáčknout, a jednomu pánovi jsem se snažila vysvětlit, že když si jde pro obsílku, stačí zvolit možnost „vyzvednout zásilku“. On tu svou obsílku na monitoru nemohl najít.
Konečně i já jsem si vyzvedla lísteček s číslem a dala se do čekání.
Vždycky a všude ráda pozoruju lidi kolem sebe. Sleduju situace a útržky rozhovorů. Bavím se reakcemi malých dětí, dojímají mě staroušci. Na tomto konkrétním poštovním úřadu v poledním čase podle mého pozorování často bývají celé rodiny. Jednu zásilku jde vyzvednout nebo odeslat klidně i pět osob, možná víc. Staří, mladí, důchodci, děti – všichni posedávají, halasně komunikují jazykem, jemuž rozumím jen částečně. Děti pobíhají mezi čekajícími, pokřikují, nebo se povalují na širokých klínech svých maminek či babiček. Bývají úzkostlivě čistí a jejich značkové oblečení asi není levné.
I dnes tomu tak bylo.
Kousek od vyvolávacího zařízení postávala starší paní s velkou taškou na kolečkách. Měla na sobě černé sametové tepláky pošité perlami a bundičku s kožešinkou. Oči jí stínily velké sluneční brýle. Všimla jsem si jí, protože začala velmi nahlas hovořit. Nepředpokládám, že mluvila k někomu konkrétnímu – všechna sedátka v jejím okolí byla obsazená a dost lidí ještě postávalo všelijak kolem. Nevím, jak zahájila svou řeč, nedávala jsem pozor. Když jsem ji ale začala vnímat, zlostně vykřikovala výčitky proti Ukrajincům.
Vadilo jí, že dostávají peníze a mají zdarma dopravu. Ona prý nic zadarmo nemá. Oč je horší než oni? Pokoušela se získat dav na svou stranu. Mluvila hodně nahlas a útočně. Atmosféra kolem zhoustla. Dívala jsem se, jak lidé zareagují. Budou jí přitakávat? Řekne jí někdo, ať je zticha? Nikdo nic neřekl. Zdálo se mi, že ti, k nimž se obracela, se snaží odvracet zrak, tvářit se, že tam vlastně vůbec nejsou a nic neslyší.
Bylo mi to strašně nepříjemné. Myslím, že jsem v sobě analyzovala pocit strachu. Nevěděla jsem, co dělat. Když jsem pohlédla na úřednice za přepážkou, zdálo se mi, že mají podobné pocity. Ani nepozvedly oči, nápadně soustředěně hleděly do svých lejster. Řečnící paní stále opakovala své věty o veliké nespravedlnosti, kterou my všichni prožíváme, protože „ti nahoře nadržují Ukrajincům“.
Uvažovala jsem, jestli ji mám konfrontovat, ale netroufla jsem si. Očima jsem hledala někoho, kdo by to mohl udělat místo mě. Někoho jako člena ochranky, ale nikoho podobného jsem nenašla. Přešla jsem na opačnou stranu haly, protože mne z těch řečí a mého strachu začínalo bolet břicho.
Mezitím na vyvolávací tabuli skákala čísla jako šílená: 28, A625, E13, 347. Často se nikdo nezvedl a po pár minutách naskočilo jiné číslo. Mačkala jsem v ruce svůj lístek s číslem 19 a bojovala s chutí utéct. Další číslo naskočilo a nikdo nešel. Ještě dvě vteřiny jsem stála a pak jsem vyrazila k přepážce. Paní se na můj lístek ani nepodívala a vcelku rychle přijala mou zásilku.
Když jsem odcházela, rodiny pořád posedávaly před přepážkami a jedna z žen rozdělovala dětem plechovky s nápoji. Nenávistně vykřikující paní pořád mluvila a já jsem s nevýslovnou úlevou opouštěla prostor pošty. Cestou jsem se trápila úvahami o tom, co jsem správně měla udělat. Ozvat se? Vystoupit proti nenávistným řečem? Zavolat vedoucího pošty? Já nevím. Nic mě nenapadlo. Co byste udělali vy? A co je správné udělat?
