Šel jsem nedávno koupit něco drobného do obchodu. Kousek od něj, u zastávky autobusu, stál hlasitý křesťan. Měl v ruce mikrofon, u nohou přenosný reproduktor a kolemjdoucím spoluobčanům promlouval do duše. Mluvil o Bohu, o lidském hříchu, o milosti a soudu, o naději i trestu.
Přiznávám, že tento způsob oslovování veřejnosti nemám rád. Vždycky ve mně vyvolá vzpomínku na slova Izajášova, který o přicházejícím Božím služebníkovi (tedy o Mesiáši, jak toto proroctví chápe církev) říkal: „Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici.“
Na druhou stranu – ke cti tohoto hlasatele evangelia musím uznat, že mluvil dobře, pravdivě a navíc velmi laskavě, což u podobných misionářů nebývá úplně obvyklé.
Zachytil jsem, když jsem procházel kolem, že mluvil i o vraždách nenarozených dětí. Argumentoval jejich bezbranností. Dobrý argument.
V zatím neslábnoucí potratové diskusi zaznívá opakovaně – podobně jako řada jiných odkazů na počátek lidství, na schopnost plodu vnímat a další. Nezdá se mi, že by strana obhajující potraty byla schopná, nebo spíš ochotná, vzít některý z nich vážně. Vyznívají do prázdna. V poslední době byly odmítány zejména právem na svobodu, vyjádřeným sloganem: „Moje tělo, moje volba.“
Je taková obhajoba na místě? Je pravdivá? Ani náhodou! Ani kdybychom pominuli rovinu mravnosti, elementární etiku beroucí vážně hodnotu druhého člověka, a zůstali u prosté hmotné podstaty věci, nedopracovali bychom se k pravdě. Ještě snad – kdyby se těhotenství přenášelo třeba kapénkovou infekcí nebo dotykem kontaminovaného předmětu, kdyby si ho bylo možné bezděky uhnat ve veřejném dopravním prostředku nebo při návštěvě městského záchodku. Ale v reálné situaci našeho světa?
Ano, existuje i možnost znásilnění – to je ale jediná výjimka, kdy je všechno jinak.
Za standardních okolností musela těhotná žena vědomě a dobrovolně přijmout do svého těla část těla svého partnera – a o tu teď jde. Už není ve hře jenom její tělo, ale i část těla někoho jiného. A je to důsledek jejího dobrovolného rozhodnutí, její svobody.
Umí s ní zacházet? Umí ji unést? Nebo už zapomněla, co chtěla?
Nejde ale pouze o tuto argumentaci. V Glosách se díváme po biblických principech. Co nám ke sloganu „Moje tělo, moje volba“ řekne Bible?
„Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže,“ píše apoštol církvi v Korintu. Tam bylo zřejmě třeba vysvětlovat, co bylo jinde jasné – Korint byl zvláštní město. A tak apoštol Korintským píše: „Žena nemá své tělo pro sebe.“ To tělo není její – patří jejímu muži!
Není to tak dávno, co mu ho dala. Tělo se nepůjčuje, vždycky se dává – jednou provždy. Kolem manželství se nakupila spousta lidských tradic, svatbou počínaje. Jedna věc je ale z Bible naprosto jasná: Pán Bůh si velmi cení věrnosti.
O tu jde. Ta má opravdu vysokou hodnotu! Co se jednou daruje, už se nikdy nebere zpět.
Abych ale nepohoršil feministicky naladěné posluchače – apoštol u citovaného výroku nekončí, pokračuje: „Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu.“
Ani muž není vlastníkem svého těla, pokud ho už některé ženě daroval. Brát si své dary zpět je velmi nemravné! Ani muž si nemůže se svým tělem dělat, co ho napadne. Jestli ho daroval, má to své důsledky. A pokud je alespoň trochu chlap, bude své slovo – tedy slovo vyjádřené skutkem – držet a jeho důsledky ponese se ctí.
„Moje tělo, tvoje volba,“ sluší se povědět partnerovi či partnerce. A bojovat o shodu – se sebou samým o ni bojovat.
Přinejmenším pokud jsme se rozhodli respektovat biblická pravidla. Pokud se k nim někdo obrací zády, asi není na místě mu jednání proti nim vytýkat – ba ani je připomínat. Boží pravidla nebyla dána lidstvu, jen Izraeli a potažmo církvi, novou smlouvou.
Ostatní jimi nejsou vázáni. I jim by ale mohly být Boží moudré řády k užitku.
