Válečné reportáže, záběry z pokračující agrese na Ukrajině, ale i utrpení obětí živelních pohrom ilustrují pašije věrohodněji a naléhavěji, možná realističtěji než historizující filmy a divadelní představení. Nepůsobí výjevy z dnešního světa jako oživlé obrazy křížové cesty?
Květnou nedělí vstupujeme do Svatého týdne, blížíme se k bráně svatého třídenní, oné vnitřní svatyně v architektuře církevního roku, kdy nám liturgie zpřítomňuje klíčové události dějin spásy.
Liturgie Květné neděle začíná průvodem, jímž si připomínáme Ježíšův vjezd do Jeruzaléma, a také ono slavné a jásavé Hosana, které se ve „veřejném mínění“ obyvatel Jeruzaléma rychle změnilo v ukrutné „Ukřižuj! Pryč s ním!“
Po mnoho let mi ve Svatém týdnu kromě liturgie otvíraly velikonoční příběh také umělecká díla: mnohá slavná zobrazení kříže a hudba, zejména Bachovo a Händelovo velikonoční oratorium a Dvořákova Stabat Mater. Někdy jsem se také díval na filmy, které zobrazují a různým způsobem interpretují Ježíšovy poslední dny. V posledních letech se však ptám sám sebe, zda tím neunikám do jakési estetizace onoho pašijového příběhu.
Oživlá křížová cesta
Stačí si přece pustit zprávy. Možná ty válečné reportáže, záběry z pokračující agrese na Ukrajině, z nyní už zřejmé genocidy Palestinců v Gaze, různá pokrytecká jednání mocnářů, ale i utrpení obětí živelních pohrom ilustrují pašije věrohodněji a naléhavěji, možná realističtěji než historizující filmy a divadelní představení. Nepůsobí výjevy z dnešního světa jako oživlé obrazy křížové cesty?
V tomto roce jsem na scéně pražského Národního divadla viděl dvě vynikající inscenace řeckých antických dramat. Uvědomil jsem, že antičtí Řekové nechodili do divadla na tyto hry jako na „kulturní představení“, pro „estetický zážitek“. Antické drama bylo součástí náboženského kultu – jeho plodem byla katarze, očištění, proměna, terapie duše.
V tomto smyslu by měla být pro nás posvátným, léčícím divadlem –v nejsilnějším smyslu toho slova, před-stavením, zpřítomněním, posvátnou kultickou proměnou mysli a srdce – liturgie, zvláště eucharistická slavnost. A pokud si to nedokážeme uvědomit při každé nedělní bohoslužbě, pak alespoň slavení Velikonoc, toto srdce a zřídlo liturgického roku by mohlo být příležitostí hlouběji vnímat, co liturgie a zejména eucharistie znamená. Proměňování a přijímání není jen cosi, co se děje na oltáři před námi – jde také o proměnu v nás. Nenechme ten živý plamen Ducha udusit popelem zvyku.
Rád bych se také už dnes, v bráně Svatého týdne, dotkl alespoň jednoho dalšího dne tohoto týdne, Zeleného čtvrtka, památky Ježíšovy poslední večeře s učedníky.
Svátek lásky
Zelený čtvrtek je svátkem lásky. Francouzský filozof Gabriel Marcel – ve stopách svatého Augustina – rozlišoval dva druhy lásky. Existuje láska, která chce vlastnit, a pak láska, která dává, která rozdává sebe sama, láska obětavá a obětující se, která se rozlamuje a rozdává, jako se rozlamuje a rozdává chléb a rozlévá víno. Ježíš miloval své učedníky a ukázal jim tuto lásku až do krajnosti, čteme v evangeliu.
Pokud nás někdo opravdu nesobecky a obětavě miluje – rodiče, přátelé, životní partneři – a my tuto lásku přijímáme a opětujeme, pak je tato láska „svátostí“ – účinným znamením a zprostředkováním lásky Boží, lásky, kterou nás miluje Bůh a kterou my milujeme jeho. Bůh je láska a je přítomen v lásce, ve všech jejích podobách. Kdo opravdu miluje druhého člověka, je v jeho lásce přítomna láska k Bohu. Pokud nás opravdu miluje druhý člověk, pak – aniž o tom ví – zpřítomňuje nám lásku, kterou nás miluje Bůh.
Láska k Bohu a láska Boží tu není „vedle“ naší lásky k druhému a vedle lásky druhého člověka k nám, nýbrž je hlubinným základem našich mezilidských vztahů. Proto si také tyto lásky nekonkurují, nýbrž bytostně se prostupují.
Kdo je chce navzájem oddělit, ničí je. Když říkáš, že miluješ Boha, kterého nevidíš a nemiluješ bližního, jsi pokrytec a lhář, říká Písmo. Leon Bloy varoval před lidmi, kteří si myslí, že milují Boha, protože nemilují nikoho.
Pravá láska neuchvacuje, nemanipuluje; raději dává, než bere. Pravá láska je pokorná a sloužící. Pravou ježíšovskou lásku vyjadřují dvě gesta Zeleného čtvrtku, která nám liturgie zpřítomňuje: lámání chleba a ještě předtím mytí nohou.
Autorita je služba
Ježíš koná to, co byla práce otroků. On, Pán a Mistr. Přitom napomíná své učedníky, aby autoritu chápali vždy jako službu. Varuje je před chtivostí moci, před „libido dominandi“. Autority tohoto světa chtějí druhé ovládat; autority v rodině církve mají druhým sloužit.
Když v církvi dochází k záměně sloužící autority za moc, když se klérus chápe jako vládnoucí třída, nazýváme to klerikalismus. Nemoc zneužívání moci vedla v církvi k mnoha skandálním způsobům zneužívání druhých, hlavně bezbranných. Klerikalismus neohrožuje jen kněze, také laici mohou této duchovní nákaze různým způsobem podléhat: mohou kněze do té role manipulovat svou pasivitou, anebo si mohou sami na autoritu v církvi hrát, povyšovat se nad druhé.
Papež František zahájil léčbu tohoto neduhu – synodální obnovu, proměnu církve z byrokratické organizace ve společnou cestu, ve společenství komunikace bratří a sester, společenství vzájemného naslouchání a vzájemného respektu. Jestli je pro někoho pojem „láska“ zatížen přeslazenou sentimentální církevní rétorikou, může mluvit o vzájemné úctě, solidaritě, štědrosti, empatii, reciprocitě, oddanosti.
Tradice církve spatřuje ve večeřadle Zeleného čtvrtku kolébku dvou svátostí, eucharistie a svěcení kněží. Uvědomme si, že to jsou svátosti lásky – a že opravdová láska mezi lidmi má božský a svátostný charakter.
