Vyběhla jsem po ránu jen tak narychlo na zahradu s plným kyblíčkem odpadu na kompost. Až se navečer vrátím z práce a budu vařit večeři, nebude se mi chtít zdržovat se s běháním k zahradnímu kompostéru. Budu mít hlad. Druhým důvodem, který jsem si přiznala až na schodech na zahradu, bylo překrásné ráno, rozkvétající meruňky, plno fialek a plicníků, první tulipánky a narcisky a samozřejmě ptáci.
Ráno jsem z kuchyňského okna uviděla jednu žlunu, strakapouda, několik párů hrdliček, kosy, sýkorky a jestli jsem dobře pozorovala, dokonce i vzácnou červenku. Loni jsem na jaře moc do zahrady nechodila, což se později ukázalo jako velmi dobré rozhodnutí. V naší zahradní besídce se totiž uhnízdili kosové. Vůbec jsem o tom nevěděla. Až jednou v létě, kdy jsem kvůli nějaké oslavě věšela na břečťan ozdobné žárovičky, jsem objevila v houští hnízdo. A na střeše altánku druhé! Obě byla už pochopitelně prázdná, ale já jsem měla i tak pocit bouřlivé radosti, že zrovna u nás vyvedli mladé. Jako by to byla nějaká pocta. Kdybych byla chodila na zahradu už v tom časném jarním období, byla bych je nejspíš vyplašila a oni by si postavili hnízdečko jinde. Rozhodla jsem se, že letos budu opatrná.
Vysypala jsem obsah kbelíčku do kompostéru, zabouchla víko a pomalu jsem se loudala zahradou k altánku. Když člověk čeká, že by mohl někoho vyplašit, chová se jinak, než když jen tak jde zahradou. Blížila jsem se k našemu koutu a zpomalovala jsem a pozorně sledovala, jestli se někde něco pohne, nezaslechnu-li nějaké chrutí v listí břečťanu nebo snad tiché pípání. Zastavila jsem se úplně a klidně jsem stála.
Najednou zpod střechy altánu vyletěl kos. Odváděl mou pozornost. Posadil se na větev nízko nad zemí a pozpěvoval. Vypadalo to, že mě láká, abych se koukala na něj a moc si neprohlížela altánek. Probíral si peří, poskakoval po větvičce a pozoroval mne. Pochopila jsem jeho taktiku a pomalu jsem se obrátila od altánku zpátky k domu. Asi tam jsou. Paní kosová už nejspíš sedí na vejcích. Prožívala jsem krásný hřejivý pocit uspokojení, že si kosi zase vybrali moje území k vyvedení mladých. Já vím, že to nic neznamená, že ptáci si stavějí hnízda na docela nemožných místech třeba nad rušnou silnicí nebo v křoví vedle vchodu do domu, ale mě to stejně blaží.
Cestou domů jsem si uštípla stéblo pažitky a přemýšlela jsem o tom, že když člověk čeká, že by něco mohl uvidět, chová se jinak, než když jen tak jde. Často se za něco modlím, ale vlastně vůbec nečekám, že bych mohla dostat odpověď. Tím pádem ji nijak nevyhlížím. Nejsem ve střehu, neztiším se, jestli nezaslechnu nějaké chrutí v suchém listí. Možná je to taky důvod, proč se mi zdá, že některé odpovědi nepřicházejí. Budu si muset dávat lepší pozor.
