Má člověk právo sám rozhodnout o konci svého života, nebo toto rozhodnutí patří jako jakási „morální pojistka“ společnosti, v níž žije? Je touha zemřít pohrdáním Božím darem života? Takové a další otázky otevřel v divadle MANA druhý ročník projektu Otevřená zpovědnice.
Vršovické divadlo MANA je unikátní jak svým umístěním, tak osobou svého ředitele. Zatímco v přízemí David Frýdl šéfuje divadelnímu souboru, o patro výše je farářem Husova sboru. Právě z jeho iniciativy vzešel loni site specific projekt Otevřená zpovědnice, který ve svém prvním ročníku upozornil na téma sexuálního zneužívání v církvi. Tehdy se ustálila forma scénického čtení s následnou diskusí s odborníky. Letošním ožehavým tématem, které Zpovědnice otevřela, byla eutanázie, nebo chceme-li asistované sebeusmrcení.
Divadlo tentokrát uvedlo hru Bůh úspěšného německého dramatika Ferdinanda von Schiracha. Než začal v pětačtyřiceti psát celosvětově úspěšné romány, byl autor předním německým právníkem. Díky divadelním hrám, zejména titulu Teror, patří von Schirach i k nejčastěji uváděným dramatikům současnosti. Se svou poslední hrou Déšť zrovna objíždí Německo nejen jako autor, ale i její hlavní herecký protagonista.
Vina a lidskost patří mezi stěžejní motivy, které ve svých dílech tematizuje. Ostatně jeho rodinná historie k tomu přímo vybízí – jeho dědeček byl členem NSDAP a říšským vůdcem Hitlerjugend a později byl zodpovědný za deportace rakouských Židů a odsouzen v Norimberském procesu. Po jeho propuštění z vězení s ním Ferdinand jako malý chlapec často chodíval na procházky a diskutoval.
Schirachova kniha Bůh vyšla dvakrát: poprvé ještě před rozsudkem německého Spolkového ústavního soudu z roku 2020, který legalizoval asistovanou sebevraždu, a podruhé po něm. Druhé vydání českého překladu vyšlo pouhý týden před uvedením hry ve Vršovicích a je doprovázeno doslovem filosofky Terezy Matějčkové.
Režisér Josef Kačmarčík usazuje diváky na jeviště a jmenuje je členy etické komise, jež má posoudit, zda je požadavek 78letého muže, který by si přál zemřít, legitimní. Není nemocen žádnou nevyléčitelnou chorobou a je psychicky zcela způsobilý, trpí ale ztrátou své milované ženy, která jej ke konci života prosila, aby jí pomohl odejít, a nadto na něj apelovala, aby udělal správnou věc, protože byla vždycky velmi společensky angažovaná. V dalším životě nevidí smysl, což vysvětlil i své rodině, a přeje si odejít důstojně a z vlastní vůle. Navíc si přeje, aby se jeho případ stal jakýmsi precedentem pro ostatní, kteří si nepřejí dál žít.
Před komisi předstupují postupně žadatel o ukončení života a jeho advokát, ošetřující lékařka, již o asistované sebezabití požádal, a znalci v oboru práva, lékařství a teologie, mezi nimiž jsou jak odpůrci, tak podporovatelé návrhu.
Ačkoli hra poukazuje především na německé reálie, vystoupení znalců (především pak právničky) je publiku dostatečně osvětluje, a předkládá argumenty pro i proti. Jak etická komise rozhodne, je na divácích, kteří v závěru hry hlasují. Nelze nicméně přehlédnout, že argumentace zastánců eutanázie je značně lépe a logičtěji vystavěná, postavy zastávající tento postoj lidštější, sympatičtější a propracovanější a autora tak lze podezírat z neskrývané tendenčnosti. Obhájce žadatele o eutanázii Biegler dostává největší prostor a je „sympaťákem“ hry, zatímco státní zástupkyně je spíše chladná a nemá příliš dobře připravenou argumentaci, lékař je vyloženě nesympatický a značná část argumentace biskupa byla vyškrtnuta.
Dramaturgie však velmi dobře zvolila dvojici hostů k následné diskusi, nahrávané jako podcast Vlna radia Wave, v níž vystoupili teolog a propagátor paliativní péče René Milfait a filozof a etik Tomáš Hříbek, jejichž pozice byly naopak velmi vyrovnané a v diskusi se dokonce na mnohém shodli, byť šlo o názorové oponenty. „Sympatický“ dojem zde budil naopak Milfait s lehkým humorem, rozvláčností v projevu a pošťuchováním svého kolegy, Hříbek byl naopak velmi stručný, nenechal se pohltit emocemi, zachoval si odstup, tedy až do chvíle, kdy se v závěru debaty rozhodl komentovat vyjádření nepřítomného kněze, což si jako etik mohl odpustit, byť se kritika dočkala širokého přijetí.
Hra překládá otázky jako, zda má člověk právní nebo společenskou povinnost žít, pokud si to sám nepřeje, a chce svůj život ukončit za pomoci lékařů a nikoli sebevraždou, jež by mohla ohrozit další lidi nebo přinejmenším přidělat práci záchranářům. Další rovina řeší, zda může lékař vázaný Hippokratovou přísahou, dopomoci pacientovi k asistovanému sebezabití, nebo zda se tím svému povolání zpronevěřuje. A jak velký rozdíl je mezi podáním usmrcujícího léku a odpojením od přístrojů, které pacientovi zajišťují základní životní funkce? Komu ve finále lidský život patří? Bohu, společnosti, nebo jemu samotnému? A kdo o něm má právo rozhodovat?
To jsou otázky, na které si musí odpovědět divák a ostatně i čtenář sám. Pokud by k tomu chtěl jako vodítko inscenaci Otevřená zpovědnice II, k vidění bude opět 15. listopadu v divadla MANA i s následnou diskusí s filosofkou Terezou Matějčkovou, právníkem Milanem Hamerským, lékařem Ondřejem Kopeckým a pedagogem Janem Polákem. Debatu bude moderovat Renata Kalenská z Deníku N.
