Jako malá jsem vyrůstala na statku. Typická vesnická scenérie – za domem pole a les, sem tam zařechtal kůň. Jen se sousedy jsme se moc neznali… To mi bylo líto. Vždycky jsem chtěla zažívat dobrodružství s lidmi okolo sebe, vědět o sobě navzájem. A hlavně – mít milé sousedy.
Současně jsem snila o životě ve městě. Na vesnici byl pro mě až příliš velký klid. Do města jsem se přestěhovala už v osmnácti, když jsem začala studovat vysokou školu. Ihned jsem si ten ruch zamilovala a věděla, že tohle je můj svět.
Ve městě jsem potkala i svého manžela. Sdílíme stejný pohled na život i bydlení. Nedávno jsme se přestěhovali do nového bytu – a byli jsme zvědaví, jací lidé v něm žijí.
A měli jsme štěstí. Za půl roku jsme toho stihli vybudovat hodně – navštěvujeme se, chystáme snídaně, plánujeme deskovky, škádlíme se… Ale hlavně vím, že když je něco potřeba, můžeme si dát vědět. Včera nám zase sousedka jenom tak přinesla slanou roládu, my je na oplátku pozvali na večeři… Zkrátka splněný sen mé extrovertní duše.
Je nám spolu dobře – na konci našich setkání už vymýšlíme, co podnikneme příště. Třeba na včerejším minigolfu jsme se smáli skoro neustále. Já hrála minigolf po delší době a moc mi to nešlo. Manžel si mě trochu dobíral, ale po chvíli se role prohodily. To jsme si ho pak začali na oplátku dobírat my všichni – ale nakonec dokonce vyhrál.
Naše sousedské rozpravy mi taky pomohly vidět problém z jiné perspektivy. Oceňuji tohle sdílení – je mnohdy zajímavé a obohacující poslouchat názory ostatních. Vůbec jsme to v našich předchozích bydlištích nezažívali – s dalšími lidmi v domě jsme se většinou neznali. Bylo to takové studené, nevraživé… Tady to je ale opravdu skvělé.
A jak to máte se sousedy vy? Maximálně se pozdravíte nebo si i popovídáte?
