Napětí na Korejském poloostrově stoupá. V oblasti Jihočínského moře houstne atmosféra. Z mnoha ostrovů Pacifiku se stává útočiště organizovaného zločinu. A to vůbec nemluvím o Islámském státu, který pomalu vstává z popela, o Gaze a Libanonu, o napětí v Jemenu a jeho okolí, o konfliktu na Ukrajině, v Myanmaru ani o súdánské válce.
Přitom nejde jen o politická napětí či válečné konflikty. Kromě nich už akutně hrozí důsledky klimatické změny i stále častější výskyt nových a vážných nemocí, hrozících přerůst v pandemie, jako naposledy Marburg virus. Dalšími hrozbami se zřejmě může stát nepředvídaný vývoj umělé inteligence a další a další neznámé, které začínají svírat náš svět. To, co známe, v čem jsme vyrůstali, a co už nikdy nebude stejné jako dřív.
V lidech roste strach. Objevuje se zejména u mladých lidí, u generace našich vnuků. Jak s ním zacházet? Jak ho řešit?
Tady je každá rada drahá, strach má velikou sílu. Má ji ale proto, že mu ji my sami přiznáváme. Čím větší prostor mu poskytneme, tím víc ho od nás bude vyžadovat, tím víc si ho bude chtít vzít, tím víc nás bude svírat. Je třeba se mu vzepřít.
Jak? Nejprve si potřebujeme uvědomit jeho pozici. Máme představu, že se svět řítí do tak rozsáhlé katastrofy, jaká tu ještě nikdy v minulosti nebyla? Možná ano, na tom ale nezáleží. Když se v minulosti hroutily civilizace, jako že se to stalo mnohokrát, lidé také ztráceli všechno, co znali a na co byli zvyklí. Zanikal celý jejich svět. Jejich situace se v tomto ohledu nijak nelišila od té naší současné. Pokud jde o hledání řešení existujících problémů, potřebujeme myslet globálně. Pokud jde ale o strach, nemá globální myšlení smysl, strach se stává opodstatněným pouze ve chvíli, kdy se opravdu, nejen zdánlivě dotýká našeho vlastního života.
Pokud si uvědomíme, že strach, jaký prožíváme, prožívaly už i tisíce lidí před námi, můžeme mu vymezit místo ve svém vlastním životě. Co mu dovolíme, a co už ne? Strach je špatný rádce, pokud ho necháme ovlivňovat svoje rozhodování a jednání, pravděpodobně skončíme špatně. Jednat je třeba s rozmyslem, racionálně, nikoli pod tlakem emocí.
Což se snadno řekne, hůř ale udělá. Máme se snad zbavit strachu? Ne, strach je vysoce užitečná emoce. Kdo se nebojí, dlouho nepřežije. Strach je potřeba mít, stejně tak je ale potřebné naučit se ho ovládat, pracovat s ním.
Proč ale v Bibli čteme pořád dokola: „Neboj se“, případně „Nebojte se“? Cožpak to není výzva zbavit se strachu?
Pokud bychom to chtěli vnímat takto absolutně, není. Biblický text je třeba vždycky číst jako celek, nevytrhávat si z něj jen kousky. Ježíš také říkal: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.“ Vyzývá tedy nejen k odvaze, ale i ke strachu tam, kde je na opravdu místě.
Kde to je? Jako lidé se nejčastěji bojíme neznáma. To ale bývá zbytečný, či zbytečně velký strach. Dnes je stále běžnější, protože lidé přestávají myšlenkově stačit na to množství informací, které se na ně nepřetržitě valí. Pak je ale třeba si ujasnit, co umím posoudit, kde mám skutečně kvalitní informace, a kde už pracuji jen s dojmy, pocity a fámami. A brát vážně jen ty informace, které mi poskytují možnost nahlédnout k jejich kořenům, posoudit, kde se vzaly a proč mi je někdo nabízí či vnucuje. „Nevěřte každému vnuknutí,“ nabádá apoštol Jan.
Skutečně na místě je ale strach před tím, bez jehož souhlasu se nestane vůbec nic. Před tím, který jediný může rozhodnout o zániku. Jako křesťan říkám: Před Bohem. Říkávalo se ve starých dobách: „Kdo se bojí Boha, nepotřebuje se už bát ničeho jiného.“
Vím, že je rozumné bát se Boha. Ne mít z něj strach, ale respekt před jeho majestátem. Současně ale vím, že je to Bůh, který se raději zřekl sám sebe než lidí. Proto mu důvěřuji, proto se nebojím se na něj se vším obracet. I se svým strachem. Rozhodně nechci dovolit, aby mne nějaký ovládl.
Za Rádio 7: Petr Raus
