Nakupovala jsem v potravinách pár věcí na dnešní večeři. Žádný velký nákup to nebyl. Kousek sýra, dva citrony, balíček čaje a jeden pórek. U pokladny jsem po krátkém přemýšlení do košíku přihodila ještě malou hořkou čokoládu. Neměla jsem s ní žádný konkrétní záměr. Neplánovala jsem nic, k čemu bych ji mohla použít. Koupila jsem ji jen tak, protože tam byla. Pro potěšení? Možná.
Sleduju jednu organizaci, která se zabývá potravinovou pomocí hladovějícím dětem v nejchudších místech světa. Vím tedy, že oběd pro jedno dítě vyjde přibližně na pět korun. Samozřejmě, že nejde o výběr ze tří variant teplých jídel, polévku a salátový bufet. Zpravidla je to plechový nebo plastový talíř plný rýže nebo čočky se sójou, vitamíny a minerály pro zvýšení výživové hodnoty. Každodenně tentýž talíř a tatáž kaše. Do chudých zemí se dovezou pytle této směsi a na školních dvorcích často na otevřeném ohni ve velkých kotlích vaří kaši dobrovolníci. Tu pak o polední přestávce naběračkami pleskají do talířů dětí, které se posadí někde na zem a rukama to jedí. Příbory nebo lžíce jsou v těch krajích opravdovým bohatstvím. Jídlo se vydává ve škole, protože to děti motivuje tam chodit. Jinak by totiž musely získávat jídlo někde jinde, nějak jinak. S obědem dostanou aspoň základní vzdělání, což pomáhá přerušit kruh chudoby, v němž se jejich rodiny potácejí po generace.
Naše děti by to nejedly ani jeden den, natož každodenně. Tak chudí nejsme. Pro hladové děti v opravdu chudých zemích je to ale často jediný pokrm, které během dne dostanou. Tlačí se na něj ve frontě a jestliže nedojedí, bývá to proto, že zbytky mohou přinést domů a podělit se. Přesto i proti takové pomoci někteří Češi a Češky zvedají protestní hlasy. Tvrdí, že bychom měli pomáhat především našim. Vždycky začnou vynášet samoživitelky a důchodce. Ráda bych viděla, jestli by naši důchodci jedli každodenně rýži se sójou.
Jedna moje kamarádka učí na škole ve znevýhodněné nebo chcete-li sociálně vyloučené oblasti. Potvrdila mi, že se setkává s dětmi, které si nenosí do školy svačiny a nemají zaplacené školní obědy. Není to však tím, že by rodiče neměli peníze vůbec. Jen je utratí za jiné věci, než jsou dětské svačiny a školní obědy – většinou za cigarety, alkohol a podobně. Opravdu nejsme chudá země. Přesto někdo protestuje proti dobrovolné pomoci těm, kdo si sami pomoci nijak nemohou. Osiřelé děti v uprchlických táborech někde na kraji pouště nebo v džungli žádné sociální možnosti nemají. V takových podmínkách být matkou samoživitelkou znamená, že pro ni neexistuje žádný sociální systém, který by jí pomohl, žádné dávky v hmotné nouzi, příplatky na bydlení, rodičovský příspěvek, nic. Máme se fakt dobře. My totiž sociální systém máme. Můžeme samozřejmě diskutovat o jeho kvalitě, ale reálně existuje.
Nesla jsem domů ten malý nákup a vzpomněla jsem si na článek o přispívání na hladové děti. Navrhovali v něm, že když si nekoupíme nějakou sladkost, brambůrky nebo třeba kofolu, můžeme ušetřené peníze poslat hladovějícím dětem. Můžeme přispět na další pytel rýže, z nějž se budou vařit školní obědy pro malé děti. Ten nápad se mi zamlouval. Problém je, že když si čokoládu nekoupím, zapomenu odložit tu částku a pak nevím, kolik jsem vlastně ušetřila. Napadlo mě, že bych si mohla spočítat, kolikrát za měsíc jdu nakupovat a počet nákupů vynásobit cenou malé čokolády. Tu částku bych poslala rovnou. Nejspíš ani tolikrát čokoládu nekupuju, blesklo mi hlavou, ale myslím, že to nevadí. Já se bez čokolády obejdu.
