Česká společnost není nejvíce ateistickou, jak se často tvrdí, ale je ve vztahu k víře spíše lhostejnou a „něcistickou“, míní autoři knižního rozhovoru Český bůh. Profesor politologie a jeden z autorů knihy Stanislav Balík v rozhovoru vyjasňuje, co znamená pojem „něcismus“ nebo jak mizí lidová zbožnost a nahrazuje ji církev města a elit.
Jaký je podle Vás základní vklad či poselství knihy Český bůh?
Především přináší pohled na českou spiritualitu očima analýzy českých dějin. Benefitem pro čtenáře je, že se skrze ni dovede podívat na izolované historické události v souvislostech a s nadhledem duchovního vývoje.
Zdá se mi výmluvné, že knižní rozhovor o českém bohu je veden třemi katolickými intelektuály. Je dána převaha katolické proudu v současném křesťanství rekatolizací a barokem, anebo její těžiště spočívá jinde?
To je zajímavá a těžko zodpověditelná otázka, čím je to dáno. Tak či onak naprostá převaha katolického proudu v českém prostředí je těžko zpochybnitelná. Objímá osmdesát, dnes možná až devadesát procent prostoru českého křesťanství. Vím, že někteří knize Český bůh vytýkají, že se v ní baví tři katolíci. Chtěli jsme spojit naše různorodé pohledy a společně přemýšlet nad představami „českého boha“. Každý má však možnost si ve svém prostředí zkusit vytvořit takový rozhovor sám, a tím získat nové perspektivy.
Od sympatií za revoluce k lhostejnosti
Zkuste přiblížit, proč považujete normalizaci za klíč k dnešní náboženské lhostejnosti. Co se dělo natolik dramatického, že se žité křesťanství, ale i ateismus do značné míry přeměnily v apatii vůči náboženství?
Toto v knize netvrdím přímo já. Osobně mám za to, že normalizace spíš mnohé skutečnosti urychlila, ale myslím si, že i bez ní bychom se dostali do stavu převládající apatie a apateismu (postoj lhostejnosti vůči existenci či neexistenci boha, pozn. red.). Já si naopak myslím, že na dominující nezájem současné společnosti ve vztahu k víře bylo založeno už v 19. století a je produktem velkého českého antiklerikálního boje.
Pravdou ovšem je, že normalizace vtiskla významnou pečeť české společnosti, a to daleko obecněji než jen ve vztahu k náboženství. Učinila tak svým obrovským důrazem na privatismus, stažení se občanů z veřejného prostoru na chaty a chalupy. Komunisté doufali v postupné zetlení církevních společenství. Do české víry se tak propsaly apely typu „v soukromí si dělejte, co chcete, pokud to nijak neovlivní politiku, ale neopovažujte se vycházet ven, opravovat kapličky, kostely nebo sochy“.
V 80. letech došlo ke krátkodobému sblížení československé církve a veřejnosti díky protikomunistického odporu. Měla v tomto smyslu potenciál krátkodobá klíčová role církve v odporu vůči režimu přerůst v její dlouhodobě pozitivní reputaci?
Myslím, že spíše ne. Žádné promrhání potenciálu, daleko spíše jde o důsledek dlouhodobějšího vývoje. Církev se tehdy vyznačovala pozoruhodnou bojovností, což lákalo mnohé (i nevěřící) lidi z vnějšku. Jakmile pominulo pronásledování a nebylo proti komu se jasně vyhranit, zmizely i důvody pro tuto sympatii.
Přijde mi zajímavé, že se taková spolupráce odehrála až tak pozdě, v polovině osmdesátých let. Zda až tehdy odezněly resentimenty na spojení církve s rakousko-uherskou vládnoucí dynastií. To je ovšem na jinou debatu. Shrnu-li to, i kdyby církev dělala po sametové revoluci cokoli dramaticky jinak, nemyslím si, že by si mohla udržet pozici, kterou měla v osmdesátých letech.
Čím to je, že sametová revoluce nebyla přelomem českého postoje k bohu? Zaryla se lhostejnost vůči náboženství v české společnosti natolik, že setrvačně pokračuje dál?
Lhostejnost vidíme v mnoha společenských oblastech. Třeba v politice. Náš každodenní život nejreálněji ovlivňují volby komunální a úspěchem je, když dorazí alespoň polovina občanů obce. Také odbory mají nízkou angažovanost a členství, totéž politické strany, které nezahrnují ani půl procenta obyvatelstva. Nejedná se pouze o český trend, ale spíše o celozápadní fenomén jakéhosi stahování se do soukromí a apatičnosti. V případě církve je zcela jistě spojen s velkým relativismem, kdy téměř o ničem nemůžeme s jistotou něco tvrdit. Tím zákonitě trpí náboženství, které je postaveno na přesvědčení, že ví o pravdě a zná pravdu. V takové společnosti tradiční náboženství nemůže být atraktivní.
Rozšířenost českého „něcismu“ je unikátní
V knizerozpracováváte pojem „něcismus“. Leží někde mezi v církvi praktikovanou vírou a ateismem, vyznačuje se odporem k institucionalizovanému náboženství, abstraktní představou boha a eklekticismem. Jak se podle vás svébytný český „něcismus“ odlišuje od univerzální lidské zvídavosti a touhy po nadpřirozenu?
To je na celou knihu. Ale stručně: český „něcismus“ souvisí s pohádkami a s magickým přístupem k náboženství. Svébytnou tvář mu v našem případě nejspíše dávají (stejně jako jinde) specifické dějinné události. Domnívám se, že jeho specifikum spočívá v nebývalé rozšířenosti u nás. V jiných státech není obvyklé, aby se vrcholní politici veřejně chlubili tím, že chodí ke kartářce, nechávají si sestavovat horoskopy nebo mají svou vědmu. V jiných zemích by je to zcela diskvalifikovalo. Český „něcismus“, a tím je možná unikátní, je široce akceptovaný, jako jakási většinová kvazi-náboženská pozice.
V jakém vztahu je „něcismus“ k antiklerikalismu, který jste spolu s dalšími autory zkoumali v publikaci Český antiklerikalismus (2015)? Je „něcismus“ jeho produktem?
Český antiklerikalismus byl pozoruhodný svou prudkou bojovností. Skutečně aktivně chtěl ničit pozice křesťanství, respektive především katolické církve. Projevoval se také výraznými ateistickými rysy. Například za první republiky se dost zvýšil počet kremací, která často byla projevem přesvědčení, že smrtí vše končí a po ní nenásleduje vůbec nic. Český antiklerikalismus také tvrdě kritizoval náboženské symboly ve školách nebo krajině.
Mám za to, že „něcismus“ následuje po antiklerikalismu, možná jako jeho produkt, ale ne úplně zamýšlený. Neúprosný antiklerikalismus dnes vyprchal. Najdeme jen pár rezolutních a aktivních odpůrců křesťanství tvrdících „Není nic.“ Daleko častější je ale právě „něcistický“ postoj: „Vlastně nevíme, jak se věci mají.“ nebo „Bůhví, jak to je.“
Když se dnes podíváte do komentářů na libovolné sociální síti vyjadřujících se k nějakému úmrtí, často narazíte na příspěvek typu: „On/ona se tam seshora na nás dívá.“ Něco takového by bylo před sto lety ve veřejném prostoru od lidí nespojených s církví nemožné. Pozice „něcismu“ je taková, že jsme sice odvrhli církev, ale na druhou stranu si nejsme zcela jisti tím, že po smrti není nic, že bůh neexistuje. Je to taková pozice kdesi mezi.
Od lidové zbožnosti k intelektualizované církvi
V katolické církvi postupně dochází k úbytku lidové zbožnosti, a naopak se čím dál zřetelněji projevuje intelektualizace církve. Co jejím vymizením může česká společnost ztratit?
Toto mi přijde nesmírně zajímavé. Lidová zbožnost má blízko k magii. Projevuje se vírou, že jsme v bezpečí božích rukou a modlíme se k němu, ale současně přidáváme magický rozměr – třeba někam zasadím posvěcené kočičky z květné neděle a čtyřikrát objedu pole. A takový úkon bude mít nadpřirozený účinek.
Lidová zbožnost prosytila společnost vědomím „dobrého života“, přesvědčením, že není vše dovoleno, že jsou jisté zásady a pravidla, které je třeba dodržovat. Jejím vymizením tento apel slábne a zdá se mi, že zbožnost nahrazuje více než „něcismus“ onen apateismus s přesvědčením, že všechno je jedno. To vnímám dost skepticky, na druhou stranu si nesmíme idealizovat ani lidovou zbožnost, která historicky často sloužila jako pouhá přetvářka.
Jaké jsou podle vás důvody toho, že dochází k útlumu lidové zbožnosti a katolická církev se stává církví města a elit? Je za tím pouze fenomén urbanizace?
V první řadě se to děje, a to dost rapidně. Jestli dnes někde v Česku žije církev, tak jsou to velká města. Tento trend má důležitý nezamýšlený následek. Sice je hezké mít intelektuálně promýšlenou víru, kvanta moudrých teologických knih a řadu vystudovaných teologů i laiků, ale vede to k tomu, že přestáváme být navenek srozumitelní, přestáváme být schopni mluvit o víře a vztahu s Bohem obyčejným a srozumitelným jazykem.
Myslíte tedy, že to, že se z církve stává církev elit, je spíše negativním vývojem? Vidíte nějaká pozitiva takového procesu?
Určitě to jisté klady má. Vnímám, že z církve odcházejí vnějškoví, formální a zvykoví katolíci, a naopak v kostelích přibývají ti, kteří moc dobře vědí, proč tam chodí. Jistě to ale neznamená, že jde o příkladné křesťany bez chyb, to není patrně nikdo. Ale spíše si své chyby častěji a hlouběji uvědomují a perou se s nimi. Takové prosívání může pomoci formovat výrazně ryzejší společenství.
