Přišla ke mně, když jsem stál ve frontě v pekárně. Neviděl jsem ji už léta. „Ahoj, Ale!“ řekla. „Daří se ti dobře?“ Na takto položenou otázku byla přijatelná jen jedna odpověď.
Kdybys tak mohl vidět, co všechno se odehrávalo v mé mysli v sekundách mezi její otázkou a mou odpovědí. Věděl jsem, že mám na výběr několik možností.
Mohl jsem lhát.
„Ano, daří se mi velmi dobře! A tobě?“ A ona by řekla: „Ano, skvěle!“ Pak bychom si vzali své pečivo a každý by pokračoval ve svém dni.
Nebo bych jí mohl říct pravdu. „Vlastně, vůbec se mi nedaří. Z jednoho mého auta vytéká olej a druhé vydává hrozný zvuk. Můj pes našel jed na myši, který mu zachutnal, což znamenalo návštěvu veterináře. Veverky prokousají kabel, který venku napájí světla.
Pokazil se mi gril. Nějaký zločinec mi ukradl identitu a ztratil jsem přes 30 000 dolarů. A minulý týden jsem si v posilovně poranil koleno a rameno.
Takže, abych odpověděl na tvou otázku, ne, vůbec se mi nedaří. A co ty?“
Uvědomil jsem si, že ani jedna z těchto možností můj příběh nereprezentovala dobře.
První možnost již nepřipadala v úvahu.
Nedařilo se mi. A říci, že je všechno v pohodě nebylo ani pravdivé, ani upřímné.
Přiznávám však, že druhá možnost byla trošku přehnaná a, upřímně, i trochu drzá. Sice byla přesná, ale svou energii jsem zaměřil na to, abych jí ukázal, že její otázka byla, vzhledem k mé současné situaci, mělká. Ano, umím být i trochu neslušný.
Nakonec jsem řekl: „Rád tě vidím. Víš, tyto dny se mi až tak nedaří, ale jinak jsem docela v pohodě.“
Podívala se na mě, jako můj pes Hobbs, když si s ním povídám. Podívá se na mě s výrazem: „Vím, že říkáš něco, čemu bych měl rozumět, ale nemám tušení o čem je řeč.“
Vyměnili jsme si zdvořilosti a šli dál.
Každý den máme možnost sdělit náš skutečný příběh nebo příběh, který lidé chtějí slyšet.
Říci pravdu nebo lež. Tyto dny jsem začal mluvit pravdu.
Když se někdo ptá, jak se mám – je to denní záležitost, která je většinou myšlena upřímně – mám připraveny dvě možnosti. Buď řeknu: „Ve většině oblastí se mi daří.“ Nebo odpovím otázkou: „V jaké oblasti?“, případně, co přesně chtějí vědět.
Většinou tyto odpovědi vyvolají chichot, pauzu a potom konverzaci o tom, co právě prožívám.
Nakonec se konverzace otočí směrem k jejich životu.
A tak najdeme spojení.
Na konci 19. století skotský pastor a autor John Watson napsal: „Buď milý ke každému koho potkáš, neboť každý bojuje velkou bitvu.“
Co kdybychom žili s takovým pochopením pro druhé? Každý den máme možnost najít s někým spojení díky věcem, které prožíváme. Ačkoli jen na malý okamžik. Máme možnost říci: „Vím, že bojuješ ve velké bitvě. Já také.“ Nebo: „Také jsem v tom. Jsme v tom spolu.“
Máme možnost komunikovat se soucitem.
Každá interakce je svatá.
Pokud bychom věděli, čím si skutečně prochází člověk v řadě pro pečivo nebo kamarád, kterého mineme na ulici, říkali bychom spolu navzájem jinak.
Pokud tě nejblíže někdo přivítá se slovy: „Jak se ti daří?“, udělej to tak, aby to bylo opravdové. Ten člověk potřebuje slyšet skutečný příběh. A hluboko uvnitř se nemůže dočkat, aby ti řekl ten svůj.
Autor: Al Andrews
Zdroj: Chcem Viac
