Myslím si, že v následujících desetiletích nebude římskokatolická církev revidovat pojetí svátosti manželství jako svazku muže a ženy. Postupně se odváží přijít s konceptem žehnání dvěma lidem stejné sexuální orientace, kteří spolu v úctě, lásce a věrnosti žijí, a jsou proto důležitými stavebními kameny svého společenství.
„U nás na jihu Čech je hovězí hovězí, kuřecí je kuřecí, všechno má svoje názvy. Pro mě manželství vždycky zůstane svazek mezi mužem a ženou,“ prohlásil v rozpravě o občanském manželství pro lidi stejné celolidské orientace poslanec KDU-ČSL Šimon Heller.
Už soudruh Milouš Jakeš vyslovoval slovo „zemědělství“ jako „zemedělství“ a tvářil se u toho jako Edison, který zrovna vynalezl žárovku. Pocházet ze „zemědělského kraje“ tedy není zárukou velkých myšlenkových výkonů. V sekulárně i křesťansky orientovaném Česku existuje silná tradice veterinárního vnímání lidských vztahů. Ruku v ruce s ním jde pohled na hodnotu lidského života, jak ho lze zažít v hospodských debatách a na sociálních sítích.
Zkusme si představit, že by se podobnou optikou na nás díval Bůh Stvořitel či jeho Syn, mající ve zvyku setkávat se s lidmi všech možných zašmodrchaných osudů. Představme si, že bychom svěřovali svůj život, svá přání, své sny, naděje, bolesti a utrpení do rukou Boha, který by smýšlel o člověku právě tak, jak o něm smýšlejí někteří zákonodárci a část obyvatel.
To, čeho jsme v posledních měsících a letech svědky, však otevírá jednu z nejdůležitějších debat, které čekají církve působící u nás: stanou-li se místem bezpečí pro všechny, kteří k nim utíkají, anebo zda naopak nechají tyto lidi na pospas rafinovaným řečem o hovězím a kuřecím mase, za nimiž se skrývá pusté teologické, křesťanské prázdno.
Prezidentu Václavu Havlovi bylo kdysi vyčítáno, když k podobnému typu rozpravy řekl: „Co mě na celé debatě kolem toho tématu nejvíc zaujalo, byla naprosto absurdní ideologie páně Kalouskovy strany a prezidenta republiky, že rodina má mít výhody, protože plodí děti, na rozdíl od homosexuálních párů. To je pojetí rodiny jako teletníku, jako místa, kde se připouštějí býci ke kravám, aby byla telata. Na tom není nic spirituálního, nic duchovního.
To je opravdu materiální, družstevní pojetí rodiny. A to mě na celé diskusi nejvíc rozčilovalo… Jde o nedorozumění, které mě velice mrzí. Nekritizoval jsem samozřejmě rodinu, kritizoval jsem její pojetí redukované na pouhou výrobnu dětí. Zdá se mi, že to devalvuje její smysl a dotýká se bezdětných. Domnívám se, že rodina má i další dimenze: citovou, přátelskou, společenskou, duchovní.“
I když se Václav Havel následně omluvil a svá slova dovysvětlil, udělal pro pozdější politické a společenské debaty o rodině a partnerských vztazích víc než všichni zákonodárci, církve a právní teoretikové dohromady. Obnažil na dřeň to zvláštní a tragické národní sebepojetí, proti kterému tak vystupoval Masaryk.
To se projevuje v následujících přístupech: my jsme tady doma a kdo se nechce spravovat našimi zákony, zvyky a tradicemi, ať odejde; my jsme křesťané, tak se tu s tou svou vírou moc neroztahuj; my víme, co je to křesťanská rodina a manželství; my jsme tolerantní, ale má to své meze.
Tak jako mnozí z vás jsem byl křtem přivtělen do církve, která je mystickým tělem Kristovým. Z Boží milosti se mohu jako hříšník toužící po Boží lásce účastnit jeho tajemství, čerpat z pramenů, ke kterým mne zve, být součástí celosvětové rodiny, která je a navždycky musí být odlišná od sekulárního společenství spravovaného lidskými zákony a představami.
Mnohokrát jsem napsal, že si myslím, že v následujících desetiletích nebude římskokatolická církev revidovat pojetí svátosti manželství jako svazku muže a ženy. Co si však myslím a co se prostřednictvím některých biskupů po celém světě děje, je, že se církev odváží přijít s konceptem žehnání dvěma lidem odlišné nebo stejné sexuální orientace, kteří spolu v úctě, lásce a věrnosti žijí, a jsou proto důležitými stavebními kameny svého společenství.
I kdyby se to však nestalo, je čím dál tím zřetelnější, že církve musí nyní, tady a teď začít promýšlet, v jakém rozsahu jsou a budou schopny otevřít dveře kostelů, far a dalších společenství. Aby se staly útočištěm pro ty, kteří to v zemi, kde se lidé přirovnávají k hovězímu a kuřecímu masu a jsou považováni za nemocné, chudáky či devianty, nemají a ani nebudou mít lehké.
Církev, i když to není ani její primární, ani sekundární úloha, bude muset ústy svých členů pozvednout hlas. A to tím spíš, když jsou obyvatelé tohoto státu na půdě poslanecké sněmovny přirovnáváni k dobytku. Velký a rozhodně ne snadný úkol čeká nás, kteří nemají v církvi žádné rozhodovací pravomoci, ale kteří nakonec budou těmi, kdo tohle bezpečné místo budou svou prací a službou vytvářet.
Co pro to nabídneme? Čeho se budeme schopni vzdát? Do jaké hloubky se budeme angažovat ve svých komunitách a co budeme dělat tam, kde si odpovědní církevní činitelé myslí to samé, co pan Heller a mnozí další?
Vzpomínám si na vyprávění lidí, kteří s velkými ztrátami v rodině přežili druhou světovou válku. Jak tragická bývala podobná vyjádření na adresu kohokoliv, kdo se navenek jevil jako jiný – jinak smýšlející, mluvící na rozhraní české a německé Šumavy tu víc česky, tu víc německy.
Stačilo ukázat prstem, prohodit v hospodě pár slov, zmínit třeba jen en passant jméno, a klidně už týž večer se před okny objevila skupina hnědo košiláčů, kteří vytloukli okna, někoho zbili, podpálili dům a nakonec dokázali i zabít.
Křesťan má k věcem spravedlnosti vztah navýsost osobní, intimní, ontologický. Jeho velkorysost vůči jinému a jiným musí být přímo úměrná tomu, jak velkoryse s ním jedná Bůh, který ví o všech jeho pádech. Zároveň byl vždycky u toho, když se člověk pokoušel vstát.
Proto když pánové politici a dámy političky mluvíte o lidech, nikdy přitom nemluvte o dobytku, a to ani v legraci či v jinotajích. Nikdy nevíte, s čím vás samotné nebo vaše děti navštíví Prozřetelnost a kdy budete na kolenou Pána prosit, abyste se ve společnosti, kterou spolutvoříte, mohli cítit jako doma, v bezpečí, dobře.
Pohledy zdáli ukazují, jak strašně dlouhá cesta čeká české politické a církevní prostředí. Můžete-li mu pomoci tím, že v něm začnete působit a pracovat, udělejte to, prosím. Z mých přátel za poslední desetiletí odešli z republiky všichni, až na jednoho, který se vrátil domů s nadějí, že se něco změnilo. Ten návrat do ještě horší atmosféry, než z jaké odcházel, byl a je smutný.
Děkuji každému, kdo pozvedne hlas tam, kde se vzmáhá bezpráví a kde jsou lidé přirovnáváni k dobytku.
