Mezi lidmi se zabydlela představa, vyrůstající ovšem zevnitř církve samé, že křesťané jsou výkvětem lidstva, jeho výkladní skříní. Že stojí, přinejmenším na mravní rovině, nad všemi ostatními. Bible sama to ovšem vidí jinak.
Ve svém předchozím článku jsem reagoval na rozhovor s doktorkou Jelenou Lenkou Příplatovou, která působí v oblasti evoluční biologie. Paní doktorka ale v rozhovoru kromě evoluce otevřela i další téma, které mne nutí vrátit se k témuž východisku ještě jednou. Mluvila totiž i jako členka spolku Ateisté České republiky.
Z této pozice komentovala názor čtyř nejvýznamnějších militantních ateistů světa, přesvědčených, že náboženství jako takové společnosti spíše škodí. V souvislosti s tímto názorem paní doktorka připomínala sociologické průzkumy ukazující, že vztah věřících a nevěřících lidí k mravním pravidlům většinově přijímaným příslušnou společností, je v zásadě stejný.
Věřící nejsou mravnější než jejich nevěřící spoluobčané; nejsou ani šťastnější, jen si to o sobě myslí. Jedinou oblastí mravních pravidel, kde měli věřící navrch, byla oblast společenství, komunity. Věřící dokázali lépe žít spolu, táhnout za jeden provaz. Paní doktorka k tomu ovšem připojila otázku, jestli individuální svobody nestojí v pořadí věcí, které bychom měli podporovat, přece jenom trošku výš.
Zaujalo mě to. Ne že bych chtěl paní doktorce jen oponovat! I moje zkušenost potvrzuje totéž. Věřící křesťané nejsou ve své většině mravnější než jejich okolí, ačkoliv si většinou myslí opak. A nebývají ani šťastnější. Formulace paní doktorky ovšem vyžaduje jednak upřesnění vstupních podmínek, jednak vysvětlení, proč by křesťané mravnější být měli. Není to vlastně mylný předpoklad?
Nejprve to upřesnění: O kom sociologické průzkumy mluví? Termínem „věřící“ jsou v těchto studiích myšleni lidé zapsaní v církvi. V evangelikálním prostředí jsme zvyklí mluvit o matrikových křesťanech. Z historických důvodů má u nás tato kategorie lidí se skutečně věřícími společného mnohdy jen málo. Formální víra mravnosti ani štěstí nepřidá.
Pokud jde o tu vyšší mravní úroveň církve: Mezi lidmi se zabydlela představa, vyrůstající ovšem zevnitř církve samé, že křesťané jsou výkvětem lidstva, jeho výkladní skříní. Že stojí, přinejmenším na mravní rovině, nad všemi ostatními. Bible sama to ovšem vidí jinak. Svou vlastní optikou vnímá církev ne jako výstavní galerii, ale jako nemocnici.
Křesťany vnímá jako výběr ubožáků, kteří si uvědomují svou nedostatečnost a potřebují pomoc. O lepší mravnost usilují, stejně jako se řádní pacienti snaží přispět ke svému uzdravení. Jejich současný stav ale ještě nedospěl k plnému zdraví, ještě všelijak zápasí, padají a prohrávají. Pokud je ale jejich víra zdravá, své prohry přiznávají a pouštějí se do nového zápasu s plným nasazením a s touhou po vítězství.
Když už ale uvažujeme o mravních pravidlech, stojí za zamyšlení, co je těmi pravidly většinově přijímanými danou společností. Některá z nich totiž křesťané neakceptují už z principu, protože rozpoznávají jejich zhoubný dopad na celou společnost. A tady nemyslím jen na konkrétní kauzy tlačené do médií některými lobbistickými skupinami, ale i na některé principy, na kterých, zdá se, chce stát současná společnost. Není k prospěchu celku, vidět základ soužití v právech a nárocích.
Daleko hodnotnější jsou vztahy vyrůstající ze vzájemného zájmu, vstřícnosti a milosrdenství, z ochoty k oběti. A není pravdou, že by individuální svobody stály v pořadí věcí, které bychom měli podporovat, až někde na vrcholu. Velmi snadno mohou vést do samoty, která už dnes tíží tolik lidí. Jedinec potřebuje být součástí celku. Hodnota přátelského společenství stojí za to, abych kvůli němu svoje individuální svobody omezil, a třeba se jich i vzdal.
Autor: Petr Raus – redakčně upraveno
