Volby posledních let ukazují, že ani křesťanská víra nechrání před příklonem k politickému extremismu. Část věřících dnes podporuje autoritářské vůdce a populisty, což zpochybňuje jejich hodnoty a odpovědnost. Co by na jejich místě dělal Ježíš z Nazareta?
Ve všeobecných deziluzích z různých voleb, jejichž jsme účastníky nebo pozorovateli, je patrné, že víra není zárukou občanské zralosti, která by přece v Kristově jménu nemohla nikdy volit extrémy a stranit diktátorům a šílencům. Ohromná spousta vzdělaných lidí si po válce kladla otázku, proč nebyli vůči nacismu a už přicházejícímu komunismu imunní aspoň křesťané, kteří mají z principu své víry jediného Pána, jímž je Ježíš, syn prostého tesaře z Nazareta. Jak je možné, psali ve svých knihách a esejích, že právě oni neznají odpověď na věčnou otázku unde malum – odkud se bere zlo, a že právě oni nejsou ve společnosti těmi, kteří na ta největší nebezpečí alespoň poukáží, a bude-li třeba, tak se jim postaví. Jak je možné, že ti, kteří říkají, že mluví s Bohem, se ho neptají na to, co dělat?
Uplynulo pár let od sametové revoluce a ukázalo se, že víra opravdu není totožná s občanskou zralostí a s instinktivním příklonem ke svobodě a demokracii, jak o tom hovoří církev. Nejpozději od dob covidu a svižného nástupu konspirační civilizace jsme se stali svědky, že řada exponovaných křesťanů různých denominací neváhá podporovat krajní politická uskupení. Vidí v nich naději na změnu společnosti, která by byla v jejich očích zase konzervativní, starobyle harmonická, honosící se společenským řádem a vyznačující se jen kosmetickými problémy. Křesťané veřejně podporovali populisty a neofašisty, jako by přitom zapomínali, že do rozhodovacího procesu volby musí pustit také svoji víru, étos a svědomí. Podporovali se myšlenky, které docela nedávno ve své syrové podobě zabíjely jejich blízké.
Mám rád větu římského teologa Vladimíra Boublíka, kterou občas říkal těm, kdo se ocitli ve složitých životních situacích a nevěděli, kudy kam. Jednalo se o jeho přátele, kteří chtěli odejít z kněžství, z kláštera nebo z manželství. „Já jsem vám vždycky navrhoval jiné, mnohem jednodušší kritérium: Co by na vašem místě dělal Ježíš z Nazareta?“
A tak co by tedy Ježíš z Nazareta dělal ve chvíli, kdy se nemalá část východních křesťanů přidává „ke svaté Putinově válce“ proti naší civilizaci? Co by dělal v okamžiku, kdy i v Rusku žije část křesťanů, kteří nad svými bratry a sestrami jen nevěřícně kroutí hlavou a ptají se: Jak je tohle vlastně možné? Co by dělal po právě skončených amerických volbách, kde většina ze čtvrt miliardy voličů rozhodla, že nejmocnějším mužem jejich země a vlastně i této planety bude Donald Trump? A co by dělal třeba v Maďarsku, na Slovensku nebo konec konců u nás, kde už za chvíli reálně hrozí opakování slovenského či amerického scénáře? Vždyť přece míra společenského rozdělení a napětí se skoro přímo úměrně odráží v rozdělení a napětí církevním – mluvím tu i o své, římskokatolické církvi v Česku.
Myslím si, že odpověď na to, co se s křesťany, voliteli extrémistů, vlastně stalo, nemůže dát teologie jako taková. Jejich volba nemá žádné zvláštní teologické důrazy. Alespoň částečnou odpověď by mohly dát sociologie, sociální a kulturní antropologie, politologie a některé obory psychologie a psychiatrie. Kdybychom totiž v jakž takž svobodných volbách volili podle Boublíkova kritéria „Co by na vašem místě dělal Ježíš z Nazareta?“, jen těžko by mohly Spojené státy a nemalá část Evropy vypadat tak, jak vypadají.
Lidé mají pochopitelně právo volit toho, jehož myšlenky a sliby jsou jim blízké. A když u toho odmocníme nereálný obraz života, jímž se prezentujeme třeba na sociálních sítích, zbude nám z toho nakonec fakt, že lidé volí podle svých osobních zájmů a podle své peněženky. Kdo dnes, prosím vás, je mezi politiky státník, který by vůbec mohl myslet na desítky let dopředu? A kdo z lidí volí s vědomím, že jeho hlas může reálně rozhodnout o podobě země, do které se jednou narodí jeho vnoučata? Buďme nohama na zemi. Volí se pro dnešek.
T. G. Masaryk řekl Karlu Čapkovi o demokracii a víře toto:
„Nejhlubší argument pro demokracii – víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovost a v nesmrtelnou duši; to je pravá, metafyzická rovnost. Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu. Věčné věčnému nemůže být lhostejné, věčné nemůže věčného zneužívat, nemůže ho vykořisťovat a znásilňovat.“
Co myslíte, volili jsme my, čeští a moravští křesťané v posledních deseti letech pod zorným úhlem metafyzické rovnosti a lásky k bližnímu? Ptali jsme se, co by na našem místě dělal Ježíš z Nazareta? Nemyslím si. Zdá se mi, a to platí i o deziluzi z teologického prostředí, že na to, co jsme učinili a proč, nemá teologie odpověď. Když si otevřeme knihy José Ortegy y Gasseta (Vzpoura davů) či Gustava Le Bona (Psychologie davu), uvidíme se pravděpodobně na mnoha stránkách jako v zrcadle. Sociální vědy a duševní obory nám mohou pomoci v orientaci, proč se i následovníci Boha Lásky uchylují k extrémním politickým názorům, které bohužel skoro vždycky končí v extrémních politických činech.
Dokážu pochopit určitou míru politického a občanského analfabetismu u toho, kdo volí jen prostřednictvím toho, co si může dovolit dát na talíř. Také se občas potřebuji najíst. Umím respektovat výsledky voleb, které chtějí demokraticky přetvořit místo, jemuž říkám domov a který budu muset třeba opustit. Co ale po velmi silném a hodnotném teologickém vývoji 20. století opravdu nechápu, jak někdo, kdo by měl klečet před svým Pánem a stávat se rukama jeho milosrdenství a zázraků, v klidu pokleká před lidskými vůdci, kteří mu slibují možné nemožné a hlavně okamžité zlepšení jeho osobního života – a jenom jeho! Že už v dějinách mnohokrát došlo a znovu dochází k vyprázdnění politických idejí, které by měly alespoň nějaký solidní filosofický a humanitní background, na to jsme si bohužel už asi zvykli. Při probuzení do nového amerického rána si však uvědomuji, jak nepozorovaně poztrácela víra a náboženské postoje lidí svůj životně důležitý obsah.
Teolog a mučedník Dietrich Bonhoeffer psal těsně před svou smrtí o tom, že v budoucnu, po skončení války, bude „prospěšné mít v této proměně časů kus půdy pod nohama, a z ní čerpat sílu k nové, přirozené, nenáročné a spokojené všední práci i k oddechu“. Ze srdce to přeji všem, kdo se z dnešního vychýlení světa potřebují usebrat a najít rovnováhu.
