Téma sexu je v běžné společnosti do jisté míry stále považováno za tabu. Jeho zakotvení a chápání v rámci církve je však ve své podstatě ještě horší. O sexu se nemluví, a pokud ano, pak pouze v duchovním smyslu. Co ale prožívají mladí lidé, kteří dodržují nastavená pravidla, nebo naopak poruší některá z nich? O tom pojednává dnešní díl podcastu Bez filtru.
Tereza je mladá křesťanka, která je již pět let vdaná a s manželem vychovávají jedno dítě. Prudérní katolická výchova se podepsala na jejím vnímání sexuality – pocity slasti brala jako hříšné a samotný sex pro ni byl až donedávna tělesný prožitek doprovázený bolestí. „Ale já jsem zároveň o sobě věděla, že to je můj psychický blok, že se nedokážu uvolnit, a z toho to celé bylo. A ve chvíli, kdy jsem to hodila za hlavu a dokázala jsem se uvolnit, tak najednou to bylo docela příjemné. Do té doby jsem to neznala, byla jsem smířená s tím, že sex bolí.“
Tereza zároveň dodává, že s manželem toto téma nechtěla moc řešit. Její příběh má však happy end – s manželem si v oblasti sexu začínají rozumět a sama Tereza se postupně svých bloků zbavuje. Se svým tělem se začala seznamovat už v poměrně mladém věku. Styděla se za sebe a měla pocit, že dělá něco hříšného. Tenhle pocit se promítl i do toho, jak během dospívání sebe samu vnímala – u zpovědi dokonce říkala, že dělá se svým tělem škaredé věci.
„Dovedu si představit, že jsem dělala tisíc horších věcí ve vztazích, například se sourozenci. Ale to, co jsem považovala za nejhorší hřích, bylo tohle.“ V Tereziných očích byli všichni v jejím okolí spořádaní a čistí, jen ona byla zrůda, kterou Bůh jednou potrestá. Kvůli tomu se začala Boha bát a její vztah k němu se zhoršil. Pocit provinění však v Tereze zakořenil na velmi dlouhou dobu. Dodává však, že stejný přístup k sexu vypozorovala i v nevěřících rodinách. O sexu se tak všude mluvilo jako o něčem, co je špatné.
Zmíněný pocit provinění – odkud se vůbec bere? Podle psycholožky Andrey Múdré v nás tento pocit zakořenil, protože nám bylo řečeno, že pocit slasti je špatný. „Slast je něco, co k nám fyziologicky patří, a pak záleží na tom, jak s tím nakládám – jestli tu slast vyhledávám za cenu promiskuitního chování, tak mi to asi nebude dělat dobře,“ vysvětluje.
Masturbace představuje možnost, jak se se svým tělem seznámit. Intimita však není jen sex, ale jakékoliv intimní chování. Stejný názor zastává i Jan Špilar, jáhen a kadeřník. „Masturbace je hledání vlastní identity a církev ji démonizuje proto, aby si na ní člověk nevybudoval závislost – to mu pak totiž brání v darování sebe sama.“
Tereza však není jediná, kdo tyto pocity ve svém životě zaznamenal. Redakce obdržela mnoho příběhů od svých posluchačů. Jedním z nich je příběh ženy, která byla vychovávána v přísné katolické rodině. Když si našla přítele (nyní již manžela), objevily se první problémy, neboť nežili tak, jak by si katolické prostředí představovalo.
Po sňatku přišel sex, který byl dle jejích slov strašný. Ani teď, po několika letech manželského soužití, to stále není to pravé. S tím souvisí i to, že bylo těžké o nějakých sexuálních touhách a přáních vůbec s manželem hovořit. Posluchačka by si přála cítit se v této oblasti více svobodně, neboť má pořád jako žena strach, že ji Bůh potrestá.
Psycholožka Andrea Múdrá si myslí, že záleží i na psychice jednotlivce – pokud je spíše citlivý nebo úzkostlivý, mohou se problémy objevit snáz a špatný přístup k sexualitě si může v sobě nést po celý život. „Aby sexualita byla zdravá, tak předpokládá zdravý vývoj i z hlediska psychiky.“ Podle Múdré je důležité, aby se člověk vědomě rozhodl, že v oblasti sexuality něco chce, nebo nechce.
Třeba takové dodržení předmanželské čistoty nebývá vždy důsledkem vědomého rozhodnutí. Zdravá sexualita ale může i znamenat, že tyto nastavené hranice chci porušit. Mladým katolickým párům tak doporučuje, aby během chození alespoň objevovali tělo a touhy toho druhého, což pak plně mohou rozvinout v manželství. Zároveň si ale myslí, že pokud se objeví problémy v sexualitě, jedná se pak o součást komplexnějšího problému.
Jan Špilar si myslí, že se člověk musí během dospívání poznávat. Církev však zastává názor, že dospívající se mají zaměřit na ostatní. „Jak se chcete vypořádat se sexem, když nevíte, co vás vzrušuje?“ Celibát je podle něj výchova k trpělivosti, nikoli integrální součást duchovna. Celá situace okolo sexuality se podle něj dramatizuje i proto, že dnešní mladí mají tendenci se brát později. Zda to bude páru v sexu fungovat přitom lze zjistit ještě před tím, než spolu začnou pohlavně žít. Zároveň tvrdí, že vnímání sexuality je o zralosti a o tom, že člověk má být pánem svého těla.
Jan Špilar také věří v chemii – již na prvním rande lze poznat, jestli to v sexu bude fungovat, nebo ne. Pokud je tam vzájemná přitažlivost, postačí ze začátku i objímání nebo držení za ruce. „Sex je naše přirozenost. My jsme plni sexu, a pokud někdo tvrdí opak, tak je divnej.“ Tato jáhnova domněnka platí i pro kněze nebo řádové sestry.
Na závěr Andrea Múdrá uvádí, že chybu dělá i literatura nebo obecné přesvědčení o tom, že sex je od začátku skvělý zážitek. Zdůrazňuje ale, že pro některé nemusí být pohlavní styk příjemný, ba dokonce si z něj mohou odnést na dlouhou dobu trauma. „I v páru sexualita zraje a chce to čas. Pár ve 25 letech v sexualitě zažívá něco jiného než pár ve 40 nebo 50 letech,“ uzavírá Múdrá.
Zpracovala: Kristýna Kohoutová
