Knížku Jitky Holasové s názvem Klimasmutek jsem si před časem objednala, protože ji doporučoval někdo, jehož úsudku si vážím, ale ještě jsem ji nestačila přečíst. Mám ji v pořadí. Netušila jsem, že něco takového existuje. Přesto se mi zdá, že do toho tématu dnes dobře zapadá, že mé emoce obtížně zvládají tak banální věc, jako je pokácení stromu.
Věděla jsem, že se to někdy na podzim stane. Ořešák byl určen ke skácení hlasováním vlastníků na minulé schůzi. Hlasovala jsem proti, ale většina chtěla strom pokácet. Staré dámy, které činily většinu počtu hlasujících, nějak z podstaty věci nemají rády vzrostlé stromy. Vadí jim. Žádné odborné argumenty nebyly schopny uznat. Většinou tak pokývaly hlavami, ale pak se opět vrátily ke svým formulacím: „Strom je vysoký a mohl by spadnout. Nic pod ním neroste. Kdo má uklízet to listí? Ten vysoký strom stíní mému ovocnému stromu, a ten proto plodí méně, než by mohl. Na zahrádku stromy nepatří. “
Člověk nemusí být velký zahradník, ani nějaký znalec ochrany přírody, aby dokázal rozumně vysvětlit omyly obsažené v dotazech babiček z našeho domu. Jenže výsledek hlasování nezávisí na správnosti nebo odbornosti argumentů, ale na počtu zdvižených rukou.
My zastánci vzrostlých stromů jsme byli přehlasováni. Nadešel podzim a včera odpoledne přišel odborník na kácení a ořešák odborně pokácel. Já jsem se vrátila z práce už za tmy a výsledky jeho úsilí jsem neviděla. Dnes ráno jsem se vydala na zahradu podívat.
Ráno bylo překrásné, slunné, barevné. Všude zlaté listí, růžové drobnokvěté růže kvetly, jako by bylo ještě léto, chryzantémy a vřes se kývaly ve větru v plném květu. Některé keře jsou ještě plné listí, jen jeho barva se mění ze zelené ve zlatou, jiné vztahují k nebi větve už holé a po nich poskakují sýkorky.
Díra po stromu je ohromná. Nemyslím díru v zemi, tam zůstal pařez, ale díru v prostoru. Tam, kde jsem byla zvyklá hledět do větví, je nyní průhled na sousední domy. Koruna ořešáku přirozeně stínila pohledům ze sousedství, teď je otevřený prostor nějak podivně holý.
Mám pocit zranitelnosti, jako bych byla zbavena části ochrany svého důvěrného prostředí. Okolo po trávníku se válely kousky suchých větviček, listy a piliny. Jako nějaká krev. Nechci si vybavovat, že si tento ořešák pamatuji od doby, kdy nebyl o moc vyšší než já, co jsme se sem nastěhovali. Je to skoro čtyřicet let. Ale nemůžu si nepřipomenout, že jak sám vyrůstal, byl svědkem růstu a dospívání obou mých dcer a jejich dětských her. O letních večerech jsme na něj věšely lucerničky, na podzim jsme sbíraly oříšky. Byl důležitým faktorem naší společné zahrady a teď je najednou pryč. Chybí tu.
Asi si na to časem zvyknu. Ale teď mě to bolí. Je mi smutno.
Prošla jsem se zahradou a vrátila se domů. V kuchyni mi došlo, že se budu podílet na úhradě nákladů na pokácení stromu, protože se nacházel na společné ploše pozemku. Nebude to částka, která by náš rozpočet nějak významně bolela, ale cítím se tím ponížená. Aspoň budu chvíli dělat fóry, rozhodla jsem se. Trochu jsem se rozzlobila, což mi drobně ulevilo. Ale pak jsem se stejně rozplakala.
Nechtěla jsem brečet, ale jak jsem se drobně třásla, uvnitř mě se všechno svíralo a v soukromí domova jsem si mohla dovolit ten luxus pustit emoce ven. Je normální prožívat zármutek, když přijdete o oblíbený strom. Je normální s bolestí prožívat ztrátu něčeho, co jste měli rádi. Vzpomněla jsem si na slovo klimasmutek a tím pojmenováním jsem se uklidnila.
