Papež František svým ndávným prohlášením nasypal sůl do krvácejících ukrajinských ran. Vatikán se sice Františkova slova snaží vysvětlit, možná by ale bylo lepší nic nevysvětlovat, jen se prostě omluvit. Skutečně svatí nejsou ti, kdo nechybují, ale kdo svoje chyby nahlédnou, uznají a vyznají…
Papež František se v pátek 25. srpna prostřednictvím videa na dálku setkal s několika stovkami mladých Rusů, kteří se účastnili setkání katolické mládeže v Petrohradě. Popřál jim, aby „byli řemeslníky míru uprostřed tolika konfliktů a uprostřed tolika polarizací, které přicházejí ze všech stran a sužují náš svět.“ Zde s papežem musíme souhlasit.
Horší jsou jeho další slova: „Nikdy nezapomeňte na dědictví. Jste dědici velkého Ruska – velkého Ruska svatých, králů, velkého Ruska Petra Velikého, Kateřiny II., velké osvícené země, velké kultury a velkého lidstva. Jste dědici velké matičky Rusi. Pokračujte v tom.“ Za tato slova si vysloužil pochvalu od mluvčího Kremlu D. Peskova, u nás pak například od J. Bobošíkové.
Jakkoli si papeže z mnoha důvodů vážím, zdá se mi těžko uvěřitelné, že něco podobného skutečně pronesl. Stejná slova by totiž mohl klidně vyslovit Putin, který se též odkazoval na Petra Velikého (ke kterému se i přirovnal) a Kateřinu II. Oba jsou zosobněním ruských imperiálních výbojů. Výroky o velkém Rusku svatých pak připomínají A. G. Dugina a jeho blouznění o eurasijství, tedy obnovy velké říše v bývalých hranicích Sovětského svazu pod vládou Rusů.
Tento útvar má být budoucností Eurasie, zatímco euroatlantická západní civilizace je odsouzena k zániku. Svatá Rus je v tomto pojetí pak ochranou lidstva před příchodem Antikrista. Jenže pokud se má v Rusku něco skutečně změnit, pak je třeba, aby se vzdalo dědictví, které představují mimo jiné i Petr Veliký a Kateřina II.
Jistě že František nechtěl podpořit Ruskou agresi, ale jeho slova o velkém Rusku nahrála ruským představitelům, kteří „ve stopách Velkého Ruska“, tedy svých předchůdců, vedou další krutou imperiální válku. A kteří se poněkolikáté dopouštějí genocidy Ukrajinců,stejně jako podrobených národů na svém území, které do této války ženou.
Když sleduji, jak někteří v poslední době střílí ostrými do některých katolických představitelů, přemýšlím, co by se stalo, kdyby něco podobného na adresu Ruska pronesl některý z českých biskupů. Jsem si jist, že by ho čekal mediální pranýř.
Vatikán se sice Františkova slova snaží vysvětlit, možná by ale bylo lepší nic nevysvětlovat, jen se prostě omluvit. Tohle se totiž Františkovi nejen vůbec nepovedlo, ale nasypalo to sůl do krvácejících ukrajinských ran. Navíc omluva je spojena s uznáním chyb, a to je někdy víc než poněkud kostrbatá snaha vysvětlit nevysvětlitelné. Zároveň skutečně svatí nejsou ti, kdo nechybují, ale kdo svoje chyby nahlédnou, uznají a vyznají…
